Report z Bohemia Divide 2022

Po minulém a z mé strany nevydařeném ročníku jsem se znovu postavil na start BD. Tentokrát jsem nepodcenil přípravu těsně před závodem, raději si vše zabalil víc na jistotu a týden před akcí se snažil co nejvíc spát. V podzimních podmínkách moc zkušeností s noční jízdou nebo spaním nemám, tak mě trochu děsil pohled na předpověď počasí. Pak jsem si ale uvědomil, že teplota okolo 6°C sice není vysoká, ale v červenci už jsem zažil i nižší a s mnohem menší zásobou oblečení. S klidným svědomím jsem tak přestal řešit, kam dát třetí bundu, a nechal ji doma.

Výbavu jsem bral už celkem klasickou, jen oblečení jsem přizpůsobil s ohledem na maximální denní teploty. Pro jistotu jsem si do podsedlovky zabalil spacák, čímž jsem si ji celou zaplnil. Zbytek oblečení putoval do půjčené vesty. Termotriko, dres, kraťasy a návleky na nohy jsem měl celou dobu na sobě. V případě zimy jen oblékal „nepromokavou“ větrovku z Decathlonu nebo opravdu voděodolnou softshellku. Na zimní rukavice naštěstí nedošlo a vystačil jsem si s letními, i když poslední den už byly celkem na limitu.

Kvůli komunálním volbám a balení všeho na poslední chvíli jsem do Vyššího Brodu odjížděl vlakem v sobotu brzy ráno z Prahy. Podobně jako před rokem jsem většinu cesty prospal, ale už to bylo spíš do zásoby. Správná atmosféra začala v Českých Budějovicích přistoupením Baldy a dalších cyklistů.

Na registraci a startu to už byla taková klasika. Jen jsem si vše zpestřil krátkým rozjetím po trase a před úvodní fotkou si kolo v prvním stoupání solidně zabahnil.

Start

Krátce po startu jsem se stal součástí velmi zajímavé skupinky. Prakticky všichni už minimálně jednou dojeli Míle, dost z nich to zvládlo pod 9 dní a 3 je dokonce čtyřikrát vyhráli. Vydržel jsem s nimi asi 12 km a u nejjižnějšího bodu ČR už jsem jel sám svým tempem. Poslední, co jsem zaslechnul, byla slova Milana Hanyka o tom, že tuhle kamenitou cestu by na gravelu jet nechtěl. Pak jsem se jen nechával postupně předjíždět.

Až ve sjezdu k Rožmberku nad Vltavou jsem to gravelistům začal zase vracet. Prakticky na stejném místě jako před rokem jsme se tam potkali s fotografem Pavlem Šťastným, což mi asi dodalo nějakou sílu, protože do dalších kopců už jsem se držel ve skupince. Trochu se muselo tlačit, taky začalo kapat, ale už se jelo aspoň trochu víc terénem. Ve Zlaté Koruně jsem si koupil džus a ještě než padla úplná tma, tak jsem se přehoupnul přes Kleť. Před rokem jsem za světla dorazil až do Kratochvíle, ale trasa byla letos v úvodní části asi o 15 km delší a trochu náročnější.

Za tmy jsem tak absolvoval brod přes Křemžský potok, minul nedostavěný klášter v Kuklově a už za drobného deště přejel zbytek Blanenského lesa. Pomalejší úvodní tempo znamenalo, že jsem nezmoknul zdaleka tak moc jako závodníci na předních místech. Pak už jsem si jen pochutnal na kremroli a posilněn krátkým hovorem s Janem Švarcbachem vyrazil do další části.

Odjezd z Kratochvíle

Rozvrhnout si časově i silově prvních 122 km není příliš náročné, těžší je naplánování zbytku. Já plán moc neměl, ale chtěl jsem Kratochvíli zvládnout do tmy (to se nepodařilo, ale vůbec mi to nevadilo) a pak se dostat někam do okolí Písku, kde bych mohl přenocovat. Neznámo tak začalo až ve druhé části (z pěti dle gpx) závodu.

K Vodňanům byla trasa prakticky stejná jako loni. Pak už se potkaly jen před Třemšínem, tak jsem moc netušil, co očekávat. Z Vodňan se jelo kolem Blanice po celkem drncavé cestě až do Protivína, kde se odbočilo do lesů a pozvolně se začalo stoupat. Jak se blížila půlnoc, začalo mi to přestávat jet, a tak jsem se rozhodnul závod příliš nehrotit a ulehnout v jednom z přístřešků po cestě. Strategicky mi přišlo výhodnější mít nonstop benzinku v Písku na snídani než do sebe cpát jídlo na noc. Jediný přístřešek kousek dál od cesty byl zabraný, tak jsem alespoň využil zimní rukavice k otření lavice na spaní od písečného prachu v přístřešku u cesty a o půlnoci uléhal s tím, že mě asi budou projíždějící závodníci budit.

Závodník mě nevzbudil žádný a ze spacáku mě vytáhla jen příroda. Spát jsem sice chtěl maximálně 3 hodiny, spíš tak 2, ale ze spacáku se mi nechtělo. Nakonec jsem přístřešek opouštěl až po luxusních 4 hodinách.

Nový den

Cesta na benzinku proběhla na autopilota v pomalejším tempu. Zvažoval jsem, jestli nezajet na benzinku v protisměru, kde se určitě nezastavilo tolik závodníků, ale nechtělo se mi těch pár metrů zajíždět a spokojil jsem se s tuňákovým toustem a džusem.

Písek je celkem malé město, tak jsem z něj byl hned pryč a podél Otavy po úzké a celkem náročné pěšince se vydal po levém břehu dále po trase. Později jsem se dozvěděl, že tahle cestička byla Baldovým nápadem. Jen mu nedošlo, že to většina závodníků pojede v noci a že by v tu chvíli raději jeli po cyklostezce na pravém břehu. Projel ji v noci taky a nakonec to za mě nebyl tak těžký úsek. Pro vyčerpaného cyklistu to ale mohlo být velké dobrodružství.

S rozbřeskem jsem se pohyboval v širším okolí Blatné. To se vyznačuje velkým množstvím rybníků a celkem dlouhými průjezdy lesy a poli. Za zmínku stojí snad jen Čížová, kde měl být nějaký festival, ale v 6 ráno jsem nic nenašel, a průjezd Cerhonicemi, tedy vsí Našich furiantů. Už jsem vysledoval, že největší krize doráží za světla před východem slunce, kdy je největší zima, dochází zásoby pití a chutného jídla a ještě se k tomu přidává únava, případně vítr. U rybníka Labuť jsem tak zalehnul na 10 minut v autobusové zastávce. S trochou nelibého potěšení jsem tam potkal jiného závodníka, který byl v daleko horším stavu a protože v noci vůbec nespal, zůstal v zastávce i po mém odjezdu.

Přes Brdy a brdky

Ke Třemšínu se vše neslo v podobném duchu jako od Písku. Až na vrchol se letos nejelo, což mi přišlo trochu líto. Následovaly poměrně dlouhé úseky bahnem s pozůstatky těžby dřeva, kde jsem znovu ocenil svou rychlost a noční spánek, v jejichž důsledku jsem tento úsek mohl jet za slunného počasí namísto v noci. V Mírově byla široko daleko jediná možnost občerstvení, tak jsem dobral vodu a využil situace k předjetí dalších závodníků. Trochu mi to přidalo na chuti k jízdě, která společně s pozvolně klesajícím profilem a cestou okolo Padrťských rybníků vyústila v nejrychlejší hodinu celé bohemky.

Stoupání z Dobřívi na Radeč už bylo o poznání pomalejší. Alespoň už leželo ve třetí části závodu, již pro mě znamenala psychologickou blízkost Prahy jako pomyslné poloviny a nájezd do pro mě zajímavější druhé půlky. Ze stoupání si pamatuju jen přejezd dálnice D5 a předjetí klasickým Mini. Za Radčem trasa rychle sklesala a pak se tak nějak houpala až do Prahy, do které to od Radče vedlo tak nějak přímo na severovýchod. Ve Zbirohu jsem si nakoupil zásoby, další zastavení jsem chtěl mít až v Praze. Nejvíc mě to bavilo okolo prázdné nádrže Jablečno a úsek Nižbor – Unhošť, který z většiny vedl v údolí, což byla příjemná změna.

Do Prahy

Před Unhoští jsem se už cítil na dosah Prahy, i když na okraj to bylo stejně daleko jako z okraje do centra. Od pohledu i dle radaru bylo jasné, že brzy začne hodně pršet. V Hájku, kde byl jeden z BASE bodů závodu, jsem zastavil, ale pak se po úvaze znovu rozjel, protože ještě nepršelo a i když už jsem měl hlad, napadlo mě dojet si do Menzy na Strahově na večeři. Byla přímo u trasy a kdyby zavírala v 7 večer, akorát bych to stihnul, čímž bych využil poslední hodinu světla. A kdyby to nevyšlo, tak je na Letné Billa a další BASE point.

S tímto geniálním plánem jsem se opřel do pedálů a litoval jen doma nechaného ISICu, kvůli kterému nebudu moct uplatnit studentskou slevu na jídlo. Nevím, jestli to bylo větrem v zádech, vidinou teplé večeře, hrozícím deštěm nebo blížícím se západem slunce, ale z Hájku jsem se rozjel v nevídaném tempu. Ve Hvězdě jsem se málem srazil s Žížou jedoucím v protisměru, tak jsme se pozdravili a pospíchal jsem dál. U Kauflandu na Vypichu zapadlo slunce. Mezi Ladronkou a Petřínem jsem předjel asi 3 závodníky a po chvíli další. Menza na Strahově nevypadala otevřeně (je otevřená jen ve všední dny, jak jsem později zjistil), tak jsem jel rovnou na Letnou.

Trasu jsem měl nastudovanou dopředu, tak jsem se ani nemusel moc dívat na navigaci, což mi v uličkách pod Pražským hradem dost pomohlo. Při projíždění Letenských sadů už jsem byl úplně doma – na kterém jiném závodě uslyšíte cinkání tramvaje, houkající sanitku, troubení lodí a přitom se budete dívat na historické centrum velkého města? Kdybych v Praze neprožil celý život, asi bych zastavil a něco vyfotil, ale závod skrz Prahu jsem jel poprvé, tak jsem pokračoval v závodění.

Před osmou jsem zaparkoval kolo v poloprázdném Hangáru, objednal si párky, a než jsem se vrátil z nákupu zásob na noc v Bille, přijelo dalších asi 6 cyklistů. Přemýšlel jsem, jak naložit s deštěm. Nakonec jsem jako nejlepší variantu vyhodnotil prospání deště v suchu Hangáru a pak jet celou noc. K této vítězné strategii se z přítomných připojil jen Balda, tak jsme měli dostatek místa. Moc jsem toho nenaspal, navíc nás obsluha v dobré víře nevyhodila se zavíračkou, ale počkala ještě hodinu s posledními hosty. Nakonec jsme Letnou opouštěli až po jedenácté. Všude bylo mokro, ale my jsme byli suší. Hangáru za tohle pohostinství patří velký dík.

Noční jízda

Mít parťáka na noc a ještě na dlouhý rovný úsek, který nás do Mělníka čekal, je nedocenitelné. Sice jsme třikrát zabloudili ve Stromovce a pak se ještě převlékali, ale to nám bylo jedno, protože vítězná taktika byla vítězná taktika. Já jsem navíc byl doma – údolí kolem Haltýře, Bohnické vyhlídky, údolí Čimického potoka, Drahaňské údolí a cyklostezka až do Kralup – to vše mám nespočetněkrát projeté. Někde jsem ale byl poprvé, za to zase patří dík trasérovi. V Klecanech už jsme se dostali před většinu osazenstva, s nimiž jsme byli v Hangáru.

Cyklostezku podél řeky jsme využili k probrání všeho možného, klidně mohla být i delší. Kromě málem přejeté nutrie a mnoha zakempených závodníků jsme nic zajímavého nepotkali. Zámecký park s lávkami ve Veltrusech jsme si v půl třetí ráno nedokázali naplno užít. V Lužci už začal Balda usínat, tak jsme si dali krátkou pauzu na občerstvení u Vraňansko-hořínského plavebního kanálu a v Mělníku zastavili na benzínce.

Balda předchozí noc nespal, tak na benzínce zůstal a já pokračoval do čtvrté etapy sám. Výjezd z Mělníka nebyl ničím speciální, pak se ale začalo sjíždět do Želízů po dost zabahněné cestě a v Dolní Zimoři a Želízech se citelně ochladilo. Na kopci už bylo tepleji, tak jsem moc nevěděl, jak se obléct, abych se nemusel v každém údolí přioblékat nebo na kopci neřešit přehřátí.

Společně s nadcházejícím ránem jsem neměl moc sil, tak jsem využíval na pár minut autobusovou zastávku v každé vesnici. Bylo při tom zajímavé sledovat, jak jsou zastávky v této oblasti úplně stejné, resp. že jsou v každém kraji většinou stejné zastávky, ale jejich provedení se mezi jednotlivými kraji hodně liší. Před Mošnicí na mě spadlo pár kapek, tak jsem otevřel radar s mapou a co nejrychleji se odklidil do autobusové zastávky za Mošnicí. Tam jsem aplikoval osvědčenou vítěznou taktiku a další hodinu a půl během deště prospal nebo projedl.

Krajem Čtyřlístku

Za drobného deště, který měl ještě dlouho pokračovat, jsem vyrazil směr Tuhaň a Husí cesta. Jako reálný cíl, kam dojet za světla, jsem si stanovil 100 km vzdálený Ještěd, což na zbylých 10 hodin světla byl celkem reálný odhad. Mimo asfalt bylo vše dost mokré, takže i celý drivetrain jsem si promazal směsí tekutého písku a bahna. Husí cesta je ale pěkná i v těchto podmínkách a alespoň se po ní netrousily davy turistů. Za Skalkou jsem dojel Baldu a ještě další 2 cyklisty, kteří si celý déšť užili v sedle kola, ale nechtělo se mi zpomalovat, tak jsem jel sám v čele mírně roztahané skupinky. U Vlhoště jsem málem přejel odbočku z klesání, načež jsem o chvíli později zaslechl pískot brzd a pár nadávek.

V Holanech už bylo celkem sucho, v Zahrádkách jsem si nakoupil v dost retro prodejně potravin a pak se přes poměrně zajímavé a technické skalky dostal do Doks. Po nákupu v Zahrádkách mé nákupní zážitky pokračovaly u Vietnamce ve Starých Splavech. Tam si pár přede mnou kupoval k obědu balík chipsů, cigarety a dvě vodky. S jedním rajčetem jsem tak, doufám, nebyl za největšího exota. Stoupání na Bezděz bylo hodně bahnité, ale už svítilo sluníčko, tak bylo všechno příjemnější. Velká i Malá Buková nebo letiště v Hradčanech jsem projel plný sil a před Ralskem se potkal pro změnu s Indiánem. Ralsko bylo náročnější, než když jsem ho projížděl v rámci jednodenního výletu, ale i ten sjezd se dal zvládnout, akorát na gravelu bych to jet nechtěl.

V Novinách pod Ralskem jsem využil na dlouhou dobu poslední možnosti nákupu zásob. O úseku do Osečné jsem slyšel, že to je rovina po asfaltu. Po asfaltu to sice z velké části bylo, ale celou dobu mírně do kopce se zpestřením v podobě Chrastenského vodopádu na Ploučnici. V Osečné už jsem tušil, že Ještěd za světla nestihnu, tak jsem se snažil dojet za světla co nejdál. Místní kraj mám celkem projetý, ale některé cesty jsem moc nepoznával. Nakonec jsem se před západem dostal až na Rašovku a z Ještědských svahů zažil nejhezčí západ závodu. Na vrchol jsem dorazil o hodinu později. To bylo hezčí, protože jsem nasvícený vysílač během výstupu několikrát zahlédl, což cestu lesem hodně ozvláštnilo.

Večerní tma se zvěří

Na vrcholu jsem si jen odskočil natočit pití na noc, ale pak jsem litoval, že jsem si nedal alespoň polévku. Sjezd jsem si užil v mlze se skoro vybitým světlem zapojeným do powerbanky, která ho zřejmě nenabíjela, tak jsem se připravoval na blackout, ale naštěstí se to chytlo. Akorát za světla bych to sjel mnohem rychleji.

Než jsem dojel do Zdislavy, vypil jsem půlku lahve a musel objet krávu na cestě, která nechtěla uhnout. Vzhledem ke světlu umístěnému na řidítkách jsem ani netušil, jestli jde za mnou, jak se na začátku našeho setkání tvářila, nebo jsem jí fuk. Za Zdislavou jsem pro změnu zastavil v lese, abych se podíval na mapu, načež se po mé levici ozvaly jelení nebo čí zvuky. Tušil jsem, že v lese žije zvěr, ale takto intezivní jsem ji nečekal.

Poslední etapa psychicky začala už na Ještědu, ale v navigaci jsem ji přepnul až v Rynolticích. Moc se mi nechtělo jezdit samotnému po lese, naštěstí mě dojela Hanka Uhlíková a mohli jsme jet společně. Z vítězné taktiky jsem už byl dost unavený, tak jsem se poohlížel po spaní. Nejdřív jsem v Petrovicích dobral vodu a pak zalezl pod vrchem Sokol do spacáku. Nebylo ani 11, takže plán byl vyjet v 1, ale těch plánů už tenhle závod bylo…

Ranní tma

Budík jsem neslyšel, probudil jsem se o půl druhé a než jsem se pozvolně obléknul a vyrazil, bylo po 2. Do cíle jsem to měl „jen“ 125 km a mimo Nordkap mě nečekal žádný těžší úsek nebo velký kopec. Tak či tak to stále bylo ještě 125 km s jediným světlým bodem – Krásnou Lípou. V okolních přístřešcích jsem potkal několik spáčů. Hodně jsem v noci cenil trasu, která vedla skrz Lužické hory oblastmi, kudy jiné závody běžně nejezdí a poznal jsem tak nová místa. Cesty naštěstí byly spíše širší a nepříliš náročné, tak kilometry ubývaly rychle. Výjimky se samozřejmě našly, třeba červená z Krompachu do Dolní Světlé, se kterou jsem měl tu čest podruhé uprotřed noci v rámci dvou závodů.

V Kytlicích jsem uprotřed vesnice potkal srnce a pak najel na hladkou asfaltku, která mě dovedla až do Chřibské. Tam jsem si chtěl s nadcházejícím ránem odpočinout v autobusové zastávce, ale přijel autobus, tak jsem jen mrknul na radar a pokračoval dál. Radar nevěstil nic dobrého, ale v Krásné Lípě bych se mohl schovat a vymyslet plán. Projel jsem i okolo přístřešku, kde jsme s Tomášem Novotným spali na Mílích v roce 2020, ale nepamatuju si, že bych ho vnímal.

Za mokra na sever

Do Krásné Lípy jsem dorazil v 6:44 –  16 minut před otevíračkou smíšeného zboží. Kebab měl taky zavřeno a BASE pointy pivovar Falkenštejn a čokoládovna Mana sice nějaký náznak života uvnitř budovy naznačovaly, ale pro lidi z venku byly zavřené. 6 minut mi trvalo než jsem obkroužil náměstí proti směru hodinových ručiček a u předposledního domu objevil od 6 hodin otevřenou pekárnu. Paní ze mě byla lehce mimo, já neměl moc sil s ní cokoliv řešit, takže podmínka „na záchod jen po koupi kafe“ mi vrtá hlavou doteď. Koupil jsem si koláče a kouknul na radar. Nevěstil moc dobrého, vítězná taktika už se nejevila vítězně a víc času jsem v pekárně trávit nechtěl. Tak jsem si řekl, že už nemá smysl taktizovat, šetřit sebe nebo výbavu nebo získávat další informace a jediné řešení je šlápnout do pedálů a dostat se do cíle.

Vlčí horu jsem zvládnul, ale kopec za Brtníkama, na který se stoupalo skrz pastvinu a ani jsem nenavštívil vrchol, mě společně s přibývajícím deštěm celkem dorazil. Ve Velkém Šenově už přestávalo pršet a hlavně jsem potkal otevřenou cukrárnu. Sice už mi nabídli jen vodu, ale nepohrdnul jsem a s trochou sil vyrazil na Nordkap. Na zelené do Lobendavy už jsem cítil, že se blížím. Akorát cesty k Nordkapu byly pokryté vrstvičkou tekutého bahýnka od lesáků, kterým nešlo projet čistě. Na Nordkapu jsem cenil natrasování nejkratší kořenové varianty, která se stáhla do vnitrozemí při první příležitosti. Bohužel tím vrstvička nekončila.

Cílová “rovinka”

Z Nordkapu to do cíle bylo ještě 45 km. Mým tempem minimálně 3 hodiny. Už mi bylo všechno celkem jedno, tak jsem jel dál. Ze Šluknova to bylo celkem do kopce a už jsem začínal mít hlad, jak jsem polevil v dodržování pravidelného příjmu energie. Za Dymníkem jsem zvolnil, abych si poslední část užil, což jsem neměl dělat. Před Studánkama najednou začalo kapat a já z radaru zjistil, že se nacházím na hranici obrovského mraku. Tak jsem zase zrychlil, obléknul se, ve sjezdu do Varnsdorfu překonal poslední padlý strom a pak kolem vlakové zastávky a dojel ke Kocourovi, kde už mě čekal Jan Švarcbach, aby mi udělal cílové foto.

Chvíli po dojezdu se strhnul liják a všichni po mně už dojížděli zmáčení. Díky vítězné taktice jsem na bohemce ani pořádně nezmoknul a všechny velké deště jsem na trati prospal.

Nakonec jsem dojel na skvělém 13. místě s časem 3D 1H 31M. Tu hodinu a půl jsem mohl celkem jednoduše stáhnout, ale nijak mě to netrápí. Po dlouhé době jsem jel závod, kde jsem si každou noc dopřál velké množství spánku a asi i díky tomu pak měl více energie na denní jízdu.

Závěrem

Největší radost mi udělali Petr Tichý s Laco Žilíkem, kteří dojeli na sdíleném 14. místě asi hodinu a půl po mně, přitom v Praze, kde byla polovina závodu na mě měli náskok přes 6 hodin. Závěr jsem měl rychlý – z Krásné Lípy jsem to zajel dokonce srovnatelně s vedoucí dvojicí. Akorát začátek (= celá první půlka) za moc nestál, rozjel jsem se až v Praze. Pozitivní na tomhle vývoji tempa bylo, že jsem se neustále posouval pořadím vzhůru.

Zajímavá byla ještě cesta domů. Z trasy jsem si pamatoval polohu vlakové zastávky ve Varnsdorfu, tak jsem z Kocoura odjížděl s celkem malou časovou rezervou. Až na zastávce, kde nikdo nebyl, jsem zjistil, že je Varnsdorf větší město, v němž není jen jedna stanice. S rezervou asi 8 minut do odjezdu mi navigace hlásila dojezd za 10 minut. Zvládnul jsem to, ale příjemné to nebylo. Příště už budu vědět.

Výbava

Oblečení mi žádné nechybělo, ani moc nepřebývalo. Počasí sice nebylo přehnaně chladné, ale poslední den už bylo pod 8°C. Jen zimní rukavice jsem použil pouze k zametení lavice na spaní první noc.

Mít v podsedlovce čistě jen věci na spaní je hodně komfortní. Během jízdy schytává podsedlovka největší část špíny a nutnost otevírat ji právě jednou denně je až návykové.

Vesta na věci už tak příjemná nebyla. Vešlo se toho do ní hodně a ještě to bylo při ruce, ale dost hřála, takže jsem ji často nosil rozepnutou a prostor mezi tělem a řidítky byl se všemi věcmi najednou poměrně stísněný.

Nejvíc mě bavila Praha a Ještěd. Oběma místy jsem projížděl po západu slunce a zažil jejich večerní atmosféru. Přijde mi totiž, že jízda lesem je dost podobná v každém koutu ČR, stejně tak jízda po poli, obzvlášť, když se jede v noci a není moc vidět okolní krajina. Ale civilizace, zejména ta kvalitně vybudovaná, je za tmy zajímavější než za dne.

Za fotky patří dík Pavlu Šťastnému

Zobrazit akvivitu