Bohemia Divide 2021 #1 Pomalý rozjezd (JŠ)

Bohemia Divide 2021 byl závod, na který jsem se hodně těšil. Po nepříliš vydařené sezoně, kdy jsem startoval jen na Montes Ferrei a MTB Trilogy, to měla být akce, kterou jsem si chtěl hlavně užít, ale všechno nakonec dopadlo úplně jinak a já si domů odnesl těžce vykoupené zkušenosti.

Příprava

Ale od začátku. Tak do přelomu dubna a května mi příprava šla poměrně hladce. Zlepšit by se asi dalo ledasco, ale zvládal jsem jezdit celkem pravidelně a kilometry mi taky přibývaly. Pak ale přišly deště, rozmáčené Montes Ferrei, přetížený vaz v koleni, zrušení startu na 400 Ultra a nucená pauza.

V červnu už jsem opatrně jezdit mohl, ale to už na mě dolehly všechny školní povinnosti a kromě jedné vyjížďky jsem jezdil maximálně do roboty. MTB Trilogy na začátku července prověřila, že už se nemusím o vazy bát a můžu normálně jezdit. Raději jsem si ještě zašel na fyzioterapii, kde mě proskenovali a doporučili pravidelné protahování, ale už jsem toho o letních prázdninách mnoho nenajezdil.

Necelých 200 km jsem ještě stihnul najezdit v září, ale žádná sláva to nebyla, spíš zoufalá snaha připomenout nohám, jak se šlape. V týdnu před startem by měl závodník odpočívat, ale to se mi taky vůbec nepovedlo. Navíc měl známý v sobotu svatbu, z níž jsem se vrátil asi v 11 hodin večer, abych si ještě doma musel zabalit a zkontrolovat kolo, což se mi povedlo v extrémně krátkém čase. Přesto jsem se moc nevyspal, protože budík jsem měl nastavený na pátou. Ve vlaku se mi podařilo ještě usnout, takže jsem další 2 hodiny přidal, ale kvalitní to nebylo. Přesto jsem si myslel, že nebudu mít problém vydržet první noc vzhůru a možná i tu druhou…

Start

V půl desáté příjezd do Vyššího Brodu, registrace, povídání se závodníky, poslední nákup a jelo se na start.

Tam mě pobavil rozhovor pro Události jižní Čechy, který vedla redaktorka s Žížou a vedle stojícím Karlem Fišerem, který měl jako jediný kráťasy i krátké rukávy dresu, zatímco všichni ostatní měli alespoň dlouhý dres.

Jak se těšíte?
Žíža: Teším se velmi, ale jsem trošku nervózní.
Z čeho nejvíc?
Z toho, jestli bude pršet a jestli mi bude v noci zima.
Karel: Mě bude určitě zima, takže já vůbec nervózní nejsem.

Po startu ze středu pole jsem se rozjel spíš rozvážněji, nechtěl jsem přepálit start, jak to mívám v oblibě, a stejně jsem podle svého tréninku z posledních 4 měsíců věděl, že mi určitě všichni ujedou. Snažil jsem se jet efektivně, do kopce moc nehnat a z kopce něco dohnat. Pocitově mi všichni jen ujížděli, ale to je u mě první den celkem obvyklé a už si na to začínám zvykat. Po přejezdu z Rakouska zpět do ČR mě předjelo asi nejvíc lidí, já nějak neměl sílu a na nepříliš hladkých cestách to bylo dost znát.

Staří známí

Kousek za Rybníkem už jsem si myslel, že pojedu nějakou chvíli sám, ale za zády se mi objevil Indián a my se jako staří známí přivítali. Měl jsem pocit, že jsme toho prožili mnohem víc než jen jedno společné dopoledne a dalších několik dní neustálého míjení na Mílích. Společně jsme sjeli technický úsek do Rožmberka nad Vltavou a já se poté znovu přesvědčil, jak silnou Indiánovou stránkou jsou mírná pozvolná klesání. O ta nebyla nouze, tak jsem se dostal trochu do tempa. Ačkoliv trasa vedla podél Vltavy, nechyběly prudké výjezdy a sjezdy. Klesání do Krumlova bylo za odměnu, ve městě se nás sešla asi šestičlenná skupinka, za městem jsem na neoficiální podpoře dobral vodu a začal stoupat na Kleť. Indián mi ujel a už jsem ho neviděl.

Cesta na Kleť mě mile překvapila. Čekal jsem dlouhý náročný kopec, ale kromě kamenité koncovky pod vrcholem to bylo příjemné objíždění kopce po mírně stoupající asfaltce. Dokonce natolik, že se mi začalo chtít spát. Vrchol byl zahalený v mraku, tak jsem ani nezastavoval, jen jsem si zapnul bundu a jel. Ve sjezdu jsem si několikrát musel připomenout, že mě čeká dalších 700 km a neměl bych blbout, ale když to jelo, tak jsem toho chtěl využít.

Do tmy a na dřeň

Za Kletí to pro mě bylo celkem jednotvárné. Zvlněná krajina, občas rybník, tu a tam závodník, hlavně dojet co nejdřív do Kratochvíle a pak do Strakonic. Do Kratochvíle jsem dojel po 6,5 hodinách jízdy v půl sedmé. Místo kremrole jsem si dal ovocnou přesnídávku a pokračoval co nejdřív dál, abych využil posledního světla.

Z tohoto úseku si pamatuju jen Temelín na obzoru, klášter františkánek s pěknou alejí a už skoro za tmy výšlap na Hrad. Pak ještě asi hodinu a půl po rovině a ve 21:41 konečně stavím u OMV ve Strakonicích. Nevím, jestli jsem s vidinou benzinky přestal jíst, ale dojel jsem tam už celkem vyndanej. V téhle fázi už mi bylo jasné, že závod pro mě bude mít mnohem složitější průběh, a tak jsem se zdržel mnohem déle než jsem plánoval. Naštěstí byl pro závodníky čaj zadarmo, k tomu teplá bageta a nějaké pití na cestu. Sice jsem plánoval něco energetičtějšího, ale volba padla na Ice tea, v dané chvíli mi to přišlo jako zdravější varianta. Odjížděl jsem ve 22:12.

Autor fotek: Pavel Šťastný

Zobrazit akvivitu