400 Ultra 2022

Z posledních 3 bikepackingových závodů jsem měl bilanci 2 DNF a 2 zdravotních problémů, které mě na nějaký čas vyřadily a mimojiné připravily o možnost startu na prvním ročníku 400 ultra. Hlavním cílem bylo rozumně dojet a ideálně bez zdravotních následků. Rozhodně jsem nechtěl nic přehnaně hrotit a hlavu připravil i na možnost odstoupení. V přípravě jsem se ale jinak snažil nic nepodcenit. Tedy alespoň výbavou, protože naježděno jsem od ledna měl jen lehce přes 1000 km. 

Příprava

S ohledem na teplou a suchou předpověď jsem doma nechal neskladnou membránovku a vyrazil se 100g “nepromokavou” větrovkou z Decathlonu. Dále jsem si na noční jízdu ke svému Specialized Flux 900 půjčil ještě svítilnu Šolc Spike. Ve vercajku jsem psal, že si ještě rozmyslím, s jakým světlem pojedu. Nakonec jsem si na celkem vybitého Spikea zapomněl nabíječku (resp. půjčil jsem si jen usb kabel, se kterým jde Spike napájet z powerbanky, ale tím akupack nenabijete…), takže jsem ho nakonec dobíjel u organizátorů jen něco málo přes hodinu na startu a nechtěl riskovat jeho vybití uprostřed noci. Poslední taktickou přípravou bylo zabalení hromady toastů do poloprázdné podsedlovky, abych nemusel stavět na jídlo a mohl řešit jen doplňování pití. 

Noc před startem jsem toho moc nenaspal, tak mi bylo jasné, že nonstop nepojedu a nějaký kratší spánek si v noci dopřeju. 

Krkonoše a Jizerky

Před startem probíhá vše klasicky, pak krátká rozprava a v poledne se vydáváme na trať. Snažím se jet svižně, ale do kopce a po rovině mi stejně všichni ujíždí, doháním je jen na křižovatkách a dolů z kopce, kde to pouštím víc než je zdrávo. Ve sjezdu do Javorníku mě překvapí mírný drop a solidně mě to nakope, tak se mírním, ale to už se dostávám pod první velký kopec. Tam mě začnou táhnout nohy a než překonám 200 výškových metrů na Hoffmanky, tak si postupně snižím sedlo o 3 pozice a jízda je zvládnutelná. V Černém Dole doberu vodu a začnu se trápit. Ve Strážném už jsem celkem mimo, ale je tam obchod, tak rychle kupuju džus a jedu dál. Jde na mě spaní, tak si dopřeju asi tři minuty na zemi, propadnu se tak o 10 míst a frčím směr Špindl dohnat ztrátu. Na Mísečky už držím tempo se svým okolím. Na Dvoračkách dost lidí staví na jídlo, já si jen doplním vodu a jedu dál. Za 6 hodin jsem zatím ujel jen 75 km.

Stoupání do Jizerek je pozvolné, což je pro moje nohy to nejhorší, tak jen točím nejlehčí převod a postupně se nechávám předjíždět. Před zapadajícím sluncem nasvícenou Jizerkou u studánky doberu vodu a pak pozvolně klesám až do Libverdy. Jizerky jsou proti Krkonoším zadarmo, tak stíhám i Singltrek pod Smrkem za světla. Příjemná věc, ale za plného cyklistického provozu bych to jet nechtěl. Z Libverdy se postupně vystoupá a sjede do Oldřichova v Hájích – bylo by to pěkné, ale ze západu se rychle blíží bouřka, tak vymýšlím, jak dál. 

Dle radaru by bouřka měla být za hodinu pryč, přístřešek je 200 m ode mě a další je až zastávka ve Frýdlantu – Albrechticích za nějaké 4 km a 250 výškových metrů. Už je 9 hodin, celkem šero, tak se rozhoduji pošetřit světla i sebe, zastavuji, jím, oblékám všechno oblečení, nechávám se předjíždět a protahuju nohy. To byla revoluční věc, protože pak už mě netáhly a mohl jsem jet co mi moje výkonnost dovolila. Po hodině je po dešti, tak razím do kopce a do tmy. Nic jsem nenapsal, ale vyrážím odpočatý.

Lužické hory a ČS Švýcarsko

Lužické hory jedu celé za tmy. Před půlnocí v Hrádku na noc plním bidony. Na vrchol Hvozdu dorážím v půl druhé za necelou půlhodinu sjíždím technickou červenou do Dolní Světlé. Ve 3 ráno u Jedlové předjížím Indiána. To by nebyl závod, abych s ním nějaký úsek neprojel, ale jen se mineme. Pak se mineme asi po kilometru, když si dávám 10 minut spánku, v Doubici, kde se Indián obléká, před Hřenskem, když si dávám dalších 10 minut, u Děčína a u Ronova, kde jsme se viděli naposled. Začíná být celkem kosa a zvedá se protivítr. Dojezd do Hřenska je tedy celkem náročný, jakkoliv jsou cesty široké a s minimálním převýšením. Navíc už je 7 hodin a teprve půlka trasy za mnou. Moc mě to nebaví, tak ani nejím, před Děčínem ve sjezdu trefuji bokem pláště kámen a mám vystaráno. Do nahození duše se mi nechce pouštět, přijde mi to jako malý únik, i když z mnoha míst. Několikrát dofukuji a ono se to asi na čtvrtý pokus chytne.

Českým středohořím

Přehoupnout se přes kopec do Benešova nad Ploučnicí už si vyžádalo moje poslední síly, ale začalo se dělat pěkně a dole čeká otevřená samoobsluha. Jídlo mám, tak si beru jen něco na zklidnění žaludku, který naprázdno zrovna nejásá. Po jídle už se jede líp, ale stále to není ono. Za Kravařema zjišťuju, že usínám za chůze. Situaci neřeším nijak jinak než prostým lehnutím si do trávy bez budíku a počkáním na dalšího závodníka. Nakonec to vydalo asi na 12 minut než přijel Indián, tak se zvedám a jedu dál. Okolo Ronova se rozjíždím, na Husí cestě mi nohy jedou jako vyměněné, tak je nechávám a užívám si písečného podkladu, který se po chvíli mění na cestu údolím po loukách, pak po asfaltu, přes Housku až k Bezdězu, kde se ve 2 hodiny vydávám na posledních 100 km. 

Přes ráj do cíle

Bezděz není vůbec tak náročný a velký kopec, jakým se z dálky zdá. Po dlouhé rovné cestě vedle Radechova raději jedu pomaleji, ať se neuženu, jak to mám na dlouhých úsecích ve zvyku. Pak se přes Mnichovo Hradiště vydávám do Českého Ráje. Ten měl být za odměnu a taky, že je. Několik lidí předjíždím, míjím všechny významné památky a s nastávajícím večerem začínám stoupat na Tábor. Velikost a náročnost kopce mě nemile překvapují. Několik jezdců trasy na 200 km kolem mě prosviští, že ani nechápu, jak můžou jet tak rychle. Výhledy na západ jsou krásnou odměnou, podobně jako sjezd do Nové Paky po červené hlíně. Tam potkávám vítěze letošního ročníku Daniela Polmana, který fandí a podporuje všechny závodníky. Mně prozrazuje, že mám tak 10 minut na 2 závodníky přede mnou. Díky za tu informaci, oni sice nezávodili, ale já měl sil dost, tak jsem těch posledních 15 km ještě zkusil zrychlit. Předjíždím je v Pecce a ihned na to dvakrát špatně odbočuji, tak se několikrát mineme. V posledním kopci mi navigace hlásí vybité baterie, tak ještě přidávám, abych je nemusel měnit. 

Do cíle se dostávám 12 minut před západem slunce v časem 32:38 na 31. místě. V takový výsledný čas jsem ráno ani nedoufal a jakkoliv si myslím, že půjde celkem snadno vylepšit, tak jsem velmi spokojen, protože jsem ukončil sérii nepovedených dojezdů. 

V cíli jsem si dopřál veškeré pohodlí, které zázemí poskytovalo, a jakkoliv jsem plánoval po dvouhodinovém spánku jet domů, nějak se ten spánek protáhnul až do rána.

Závěrem

400 ultra je oblíbený závod a vypovídá o tom i plná startovka na příští ročník. I já si ho zopakuji. Velkým lákadlem je trasa vedoucí rozmanitou krajinou na pomezí maratonu a ultra, takže se zde potkávají bikepackeři s maratonci, kteří si chtějí vyzkoušet delší trasu. Výsledná směsice závodníků je tedy velmi pestrá. Dost mě překvapilo, kolik lidí v noci nespalo. V roce 2019 na Extreme Bike 444 spal i vítěz, v roce 2022 se bez spacáku nebo delšího spánku obešla vyšší desítka jezdců. 

Osobně se mi nejvíc líbilo posledních 50 km. Patrně jsem tou dobou měl nejvíc sil, ale narozdíl od prvních 350 km jsem v těchto místech nikdy na kole nebyl a nevěděl, co čekat.

Celkově jsem během závodu proodpočíval necelé 2 hodiny (1h při bouřce a 5 desetiminutovek) a další 2 hodiny někde prostál. 

V obchodě jsem stavěl třikrát. Většinou pro pití a něco chutného k snědku. Na toasty se sice dá odjet celý závod, ale jsou dost suché a musel jsem se do nich hodně nutit. Navíc nechcete jíst celou dobu to stejné jídlo. 

K vybavení

Lehká větrovka z Decathlonu se ovědčila, sice je dost tuhá a ne moc prodyšná, ale váží jen cca 100 g a sbalená se vejde do dlaně. Nějaký déšť taky vydrží, ale nepromokavou bych ji na rozdíl od výrobce nenazýval. 

Spike od Šolce je velmi výkonná a lehká svítilna. Osobně mi ale přijde lehce uživatelsky nedotažená, což mě vzhledem k ceně a rozšíření překvapuje. (Tady ale asi zafungoval influence marketing a Milan Hanyk s Tomášem Novotným a Klárou Holáskovou, kteří ji využívají). Její kužel je dost široký, což je vhodné v terénu, ale při vyšších rychlostech na rovině jsem musel přepínat na vyšší výkon a celkem zbytečně tak svítil na všechny strany lesa jen, abych viděl před sebe. Tolik k prvnímu dojmu, určitě jsem ji neměl naposledy, tak časem sepíšu podrobnější report.

Strava Zobrazit akvivitu

Jaromír Šolc
Strava

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *