Bohemia Divide 2021 #2 Noční přežívání (JŠ)

Úsek do Blatné bych charakterizoval podobně jako úsek za Kletí – rybníky, zvlněná krajina, tu a tam závodník. Jen už byla tma. Blatnou jsem projel po půl jedné, už byla celkem zima a hlavně se mi začínalo chtít spát. Jenže jak jsem nepočítal s únavou, tak jsem si věci na spaní nebral a většinu oblečení už jsem měl na sobě. Nakonec jsem v půl druhé zalehl v autobusové zastávce ve vesničce Chobot u rybníka Labuť. Mělo to mimo zimu jen jednu chybu – štěkajícího psa u protějšího domu. Dal jsem tomu 10 minut a pak se promrzlý jel zahřát jízdou.

Nájezd do Brdů

Jestli si z předchozích úseků moc nepamatuju, tak tady to byly jen vesnice a pole. Ve Hvožďanech – poslední vesnicí před výjezdem na Třemšín – jsem si dopřál dalších 5 minut v autobusové zastávce. Tentokrát bez psa, ale zima byla větší. Ve 3 hodiny jsem se už zahříval ve stoupání. Ve 4 jsem stanul na vrcholu a začal sjíždět. Jenže jsem cestou objevil další 2 problémy – nedostatek vody a její nemožnost doplnění, protože studánky byly jen na mapě, a částečně vybité světlo, které jsem zapojil do powerbanky, aby se ve sjezdu nevybilo úplně a nezhaslo v plné rychlosti. Sjezdy v Brdech naštěstí byly po krásných asfaltkách, takže stačilo sledovat navigaci, aby mě nepřekvapila zatáčka, a kužel světla před sebou, aby mě nepřekvapilo něco na silnici.

Problémy přichází

Na konci sjezdu jsem si všimnul, že se světlo nenabíjí. Nevadí, asi vybitá powerbanka. Naštěstí jsem vezl dvě. Zapojím druhou, asi sekundu se světlo při svícení nabíjí, pak se odpojí. Zkouším cloumat s kabelem, světlo se chvíli nabíjí, pak zase nic. Párkrát zastavím, ale pokaždé se jen vše opakuje. Rozhoduji, že světlo musí vydržet, protože s tím nic neudělám. Před dalším nájezdem do brdských lesů a stoupání na Prahu projíždím asi tři vesnice a snažím se řešit vodu. Nacházím jen několik pump, ale žádná není funkční. Nějakou vodu ještě mám, tak rozhoduji, že to musí vydržet. Je půl páté, tak už mám většinu noci za sebou. Kéž by tady bylo v každé vesnici veřejné pítko jako v Itálii.

Ve stoupání dochází k jevu, který bych jako neúčastník bikepackingových závodů asi nikdy nezažil. Do lesa začínají postupně najíždět tahače na dřevo. Jsou to kamiony, které mají přídavné osvětlení snad úplně všude, takže krásně osvítí celý les, což potřebují, protože to na rovných cestách valí neskutečně rychle. Já jen věřím své zadní blikačce a doufám, že mě nesrazí. Po projetí asi pátého kamionu mi cesta naštěstí odbočí, ale slyším a vidím je jezdit dál. Bylo to poměrně zajímavý, ale asi jsem byl jediný závodník, který trefil začátek směny a mohl tohle zjevení pozorovat, protože ostatní žádné kamiony neviděli. Nevím, možná jsem měl jen halucinace.

Únava zesiluje

Sjezd z Prahy trval půl hodiny a byl pro mě velmi nepříjemný. Únava se posunula do fáze, kdy začala fyzicky bolet a kdy bylo velmi lákavé na chvíli zavřít oči a usnout nebo chytit mikrospánek. Bohužel byla zima, tak jsem se vyspat nemohl a musel to přežít. Doslova. Studený vzduch mi trochu pomáhal udržet se vzhůru, ale jinak to bylo v hlavě, aby nepodlehla mámení a nezavřela oči. Nejel jsem nijak rychle, kolem 35 km/h, ale usnout bych za jízdy nechtěl ani v poloviční rychlosti. V Lázi jsem míjel ve spacácích zabalené závodníky v autobusových zastávkách a tiše jim záviděl.

Naštěstí už bylo 6 hodin a pomalu se začínalo rozednívat. To mi dodalo trochu energie, protože jsem přestal řešit únavu, nabíjení světla a třeba by se mohlo oteplit. Lesní cestičky kolem vrcholů Na Skále a Leč měly také svůj vliv. V sedm hodin jsem ve vesnici Lazec uviděl světlo v domě a hned u něj zastavil a načepoval vodu. Minul jsem technický přejezd Malé Třemošné, Obecnici, obchod a upnul se na 30 km vzdálenou Vlašku v Dobříši, kam jsem chtěl dojet a s teplým jídlem promyslet další postup v závodě.

Do tepla Vlašky a ještě dál

Další noc nonstop určitě nezvládnu, spát venku nemůžu, tak se vyspím přes den ve Vlašce anebo v dalším checkpointu v Kostelci nad Černými lesy. Anebo si seženu ubytování, ale to se mi vůbec nechtělo. Hlavně jsem byl rád, že jsem ve zdraví přečkal noc. Teplota se navíc má každým dnem snižovat, ani to oteplení po rozednění nepřišlo.

Posledních 20 km před Dobříší bylo vedeno mírně do kopce po velmi drncavé cestě. Pocitově jsem se nikam neposouval a jen šlapal. Po chvíli jsem shledal chůzi jako efektivnější způsob pohybu. Až úplný závěr byl z kopce. Tam mě dojel Petr Novák a liboval si, že už jsem třetí, kdo jel nonstop a koho předjel. Nijak jsem to neřešil, v posledních dvou hodinách jsem začal cítit prochladlý krk a koleno. Beru to jako znamení konce a rozhoduji se skončit dřív než abych se zase dodělal jako na Montes Ferrei. Asi bych mohl dojet do Kostelce, ale zbytečně bych se zničil a to nemám zapotřebí. Je pondělí, ve středu potřebuju fungovat, takže bych to stejně do cíle nedotáhnul včas.

Ve Vlašce si ještě dám polévku a palačinku, ale můj názor už to nezmění. Odjíždím na nádraží. I s trackerem. Tak se vracím. S Honzou Švarcbachem měním tracker za zálohu a odjíždím podruhé. Vlak jede prakticky hned, do Prahy mu to trvá hodinu, kterou celou prospím. Domů se dostanu po poledni. Po jídle a sprše mizím v posteli. S pauzou na večeři spím až do rána a budím se po 16 hodinách.

Nedokončená práce

Přijde mi, že jsem si skrz vlastní únavu a zamračené počasí nestihnul trasu tolik užít. Hezkých míst tam bylo dost, ale projel jsem jen něco přes třetinu. Zbytek trasy bych si chtěl v rámci přípravy letos ještě doprojet, tak jsem zvědav, jestli se k tomu dostanu.

Věděl jsem, že je příprava na závody důležitá. Mnohdy i víc než fyzička. Ale nemyslel jsem, že mě běžný život tolik unaví. O možnosti vézt si spaní jsem neuvažoval, takže jsem nelitoval toho, že jsem ho nebral. Kdybych věděl, že mě bude trápit únava, tak se vyspím dopředu, ale spaní si stejně nevezmu. Nejvíc mě mrzí, že jsem nezažil druhou půlku trasy, na kterou jsem se tešil – hlavně úsek mezi Sobotkou a Ještědem.

Na ročník 2022 jsem nevyužil přednostního přihlášení. Nepřišlo mi, že bych si po takovém výkonu zasloužil jisté místo na startovce. Nechal jsem rozhodnutí na novoroční registraci. Ta mi vyšla, tak snad mi vyjde i další ročník. Honza k jubilejnímu 5. výročí plánuje návrat do Prahy, což se mi jako rodilému Pražákovi zamlouvá, i když jet pár kilometrů od domova a odolat bude dost náročná výzva.

Autor fotek: Pavel Šťastný

Zobrazit akvivitu