Montes Ferrei – jedním slovem bahno

Montes Ferrei jsem od počátku bral jako takovou jednohubku, kterou stihnu ujet, aniž bych na trase strávil celou noc. Těšil jsem se na krajinu Železných hor, kde jsem na kole doposud nebyl. Start v 6 ráno a délka „jen“ 270 km mi dle propočtů slibovaly dojezd kolem půlnoci. Celý týden před startem vydatně pršelo, ale předpověď na den závodu hlásila jen několik přeháněk, tak čeho bych se mohl bát…?

Druhým slovem taky, ale postupně…

Večer před startem jsem se ještě byl projet v Praze v Troji kolem Vltavy, která se přelévala přes zeď přímo do kanálu pro kajakáře. Asi mi mohlo dojít, že množství vody ve Vltavě bude mít souvislost s vodou na trati. Moje obavy se ale týkaly jen předem hlášeného brodu na 81. kilometru, který jsme naštěstí nakonec objížděli. Další obavu představovaly checkpointy, rozeseté po cca 50 km a kde jsme pořizovali fotku a posílali sms. Pak ale byly další, kde se jen fotilo a nic neposílalo. Měli jsme v tom pořádný guláš ještě při závodě. Kilometráž z propozic totiž moc neodpovídala skutečnosti, ale byl to poměrně jednoduchý způsob, jak sledovat ujetou vzdálenost k odhadnutí přibližného času dojezdu do cíle.

Vyjížďku jsem si chtěl klasicky užít, ale hlavní cíl byl nezničit se před 400 Ultra, který měl být o týden později v rozmanité oblasti na severu Čech a na nějž jsem se velmi těšil.

K prezenci jsem dojel úplně na poslední chvíli, takže jsem měl o trochu víc zábavy hned do začátku. Navíc jsem 5 minut před startem měnil vybité baterie v GPS. Asi bych se z toho měl poučit a startovat rovnou s novýma, ale ekolog a škudlil ve mně tam vždycky raději nechají ty staré.

První půlka

Prvních 50 km jsem se nikam nehnal, užíval si ranního slunce s údolní mlhou a občas se s někým pobavil. Jen sjezdy jsem jezdil ostřeji, ty mě bavily, tam jsem se nechtěl nijak omezovat. Mnohokrát jsem málem lehnul, ale vždy jsem to nějakým zázrakem srovnal. V Toulcových Maštalích jsme vytvořili čtyřčlennou skupinku s Karlem Fišerem, Patrickem Stephensem a Alešem Zavoralem a jestli jsem doposud sjezdy jezdil ostře, tak nyní jsme to pálili. Já jediný měl hardtail, ale aspoň s teleskopem, takže jsem se necítil nijak technicky znevýhodněn. Pak už jen povinná sms na checkpointu v čase těsně pod 3 hodiny a dál jsme už jeli každý sám.

V 9 hodin už bylo poměrně teplo, ruce ze sjezdů unavené, navíc jsem si uvědomil, že jsem v samém zápalu pohodového tempa zapomněl jíst a pít, tak jsem zpomalil a snažil se dojíst. Další čas jsem ztratil při trojnásobném brodění jednoho potoka, kde jsem hledal způsob jeho překonání suchou nohou (stále jsem si nepořídil nepromokavé ponožky). V téhle fázi už mi bylo jasné, v jakém duchu se celá trasa ponese – bláto, kamenité výjezdy, prudké sjezdy, popadané stromy, podmáčené louky a pole, ale hlavně bláto. Za Košumberkem sprchlo, před Skutčí už silně pršelo, tak jsem si znovu připomněl, jak nerad jezdím v dešti, a znechuceně pokračoval k checkpointu umístěném v lomech. Čas 4 hodiny na druhém úseku reflektoval můj stav poměrně jasně.

Třetí úsek nejdřív vypadal poměrně slušně, ale kolem Křižanovické přehrady se trasér předvedl. Já jsem naštěstí měl vodu z 60. kilometru, kde jsem dobíral v restauraci Polanka, ale sjel jsem se s Tomášem Novotným a Petrem Tichým, kteří byli tou dobou na suchu. Naštěstí jsme našli kanystr s vodou, a pak se dostali do Seče, kde byl další checkpoint, ale ten nás nezajímal tolik jako otevřená večerka. Traséroviny objektivně popsat nejdou, ale snad je vystihne čas 5 hodin na třetím úseku včetně toho, že teprve ve čtvrtém to má být trochu těžší, a fakt, že už je 6 hodin večer a my teprve lehce za půlkou. Potěšující bylo jen potkání asi pětičlenné před námi jedoucí skupinky u večerky.

Druhá půlka

Jakkoliv měl být čtvrtý úsek těžký a nejdelší, tak mi přišel s přehledem nejlehčí. Bylo tam sice dost velkých kopců včetně jedněch velmi dlouhých schodů, ale pocitově odsýpal a neobsahoval mnoho záseků. Poněkolikáté jsem se sjel s Petrem Jirouškem, což se s blížící tmou hodilo, nakonec jsme spolu dojeli až do cíle. Trochu nás děsilo hřmění v okolí, ale podle radaru už to bylo pryč, tak jsme jeli k přehradě Seči. To už byla tma, ale i tak mě lehce zklamala, protože jsem od ní čekal trochu vyšší úroveň. Checkpointu na hradě Oheb jsme dosáhli v půl jedenácté, tedy za 4.5 hodiny. Také jsem začal počítat průměrné tempo a podle toho odhadovat čas příjezdu do cíle – vycházelo mi to mezi 2. a 4. hodinou ranní, nic moc. V noci jsem chtěl už spát.

Teď teprve měla přijít ta zajímavá část – 35 km k dalšímu checkpointu. Pro začátek jsme si dali pár kilometrů skrz polom, spláchli to o půlnoci bouřkou s krupobitím, před kterou jsme se ukryli, a ztratili půl hodiny, ale nijak mi to nevadilo, i když nás předjeli Tomáš Novotný a Petr Tichý. Pak přišly ty pořádně zablácené, zapotokované a od techniky rozryté úseky, kterým se kratší trasa vyhýbala, to jsem trochu čekal. Na asfalt jsme narazili až pár kilometrů před checkpointem, kam jsme dorazili po 6 hodinách v půl páté ráno. Průměrnou rychlost na tomto úseku jsem se zatím neodvážil spočítat.

Čekalo nás posledních 33 km do cíle. Podle radaru měl přijít vytrvalý déšť, naštěstí se jen ochladilo. Aby nebylo všechno zase tak dobré, když už se blížil cíl a cesty byly ve velmi jetelném stavu, přešlo slabé píchání v pravém koleni do silné bodavé bolesti. Pokud by do konce nezbývalo jen 20 km, asi bych přes bolest nejel, ale levá noha makala slušně, tak jsem pomalu jel dál. Do Hlinska jsme přijeli před sedmou po 25 hodinách od výjezdu.

Výsledky a následky

První dojel Štěpán Aubrecht někdy kolem druhé nebo třetí. Druhý dojel Aleš Zavoral asi dvě hodiny před námi, kterému se podařilo cuknout od zmíněné skupiny, kterou jsme potkali v Seči u večerky. Tomáš Novotný a Petr Tichý dojeli hodinu před námi a završili tak časy pod 24 hodin. Další časy si nepamatuji, ale bylo před námi asi 9 lidí (určitě Uwe Mosig, Žíža, Karel Fišer, Mohy).

Celých 270 km jsem se snažil šetřit, ale bylo mi to málo platné – přetížený vaz v koleni a naordinovaných minimálně 14 dní klidu. 400 Ultra jsem s lítostí sledoval jen jako divák. Už si začínám zvykat na pravidelnou návštěvu doktora po každé delší bikepackingové akci. Do budoucna je to pro mě poučení, abych si po kratších závodech nic neplánoval minimálně 2 týdny a po delších celý měsíc.

V Železných horách jsem byl s kolem poprvé a na dlouhou dobu určitě naposledy. Náročnost trasy byla určitě do jisté míry daná počasím, ale mnoho úseků bylo jen pro mě zbytečnou trasérovinou, kdy jsem si říkal, že se tady někdo snaží překonat Honzu Kopku. Mám mnohem radši závody, po kterých mám chuť na kole jezdit celý život než ty, po nichž mám chuť kolo alespoň na týden někde zavřít a širokým obloukem se mu vyhýbat.

Něco k vybavení

Technika sloužila bez problémů, jen Ikony od Maxxisu do bláta nejsou zrovna nejvhodnější obutí, ale když je jezdíte celoročně, tak to není žádný propadák, spíš se občas lehce sklouznete.

Za celých 27 hodin jsem se ani jednou nepřevlíkal. Měl jsem termotriko, dres, kraťasy, návleky na nohy, šátek, dvoje ponožky a nepromokavou bundu MT500 od Endury, které podle potřeby stačilo rozepnout zip, vyhrnout rukávy a otevřít větrací otvory. Ačkoliv je MT500 velmi objemná a poměrně těžká (480 g), tak na těle je i díky vysoké prodyšnosti nedocenitelná.

Snad bude vidět z fotek, jak moc obalení bahnem jsme byli. Raději se zde nebudu rozepisovat o tom, jak vypadaly cesty, po kterých jsme jeli, ani jak vypadala večerka v Seči po našem nákupu, protože to nejde předat. Na úplný závěr snad jen poznámku, že k čemu mi je telefon s certifikací IP67, když i dva týdny poté mám bláto nejen v nabíjecím konektoru, ale i v mřížce reproduktorů.

Záznam trasy na Stravě zde

One thought on “Montes Ferrei – jedním slovem bahno

  1. Cau, hezky napsaný:) bahno bylo fakt sileny…jen bych se zastal traséra – určitě Semi nechtěl dělat prvoplánově jen těžkou trasu. Dost to ovlivnili lesáci a počasí. Sám jsem s ním několikrát projížděl různý části trasy a vím, že si s tím dal dost práci, aby trasa měla co nabídnout….

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *