Tour Divide #3 Nové Mexiko
Zvoní mi budík. Rozlepuji oči, a ještě za tmy a v teplotě lehce nad nulou sedám na mého současného největšího parťáka – kolo. Už třináctý den je přede mnou. Přede mnou je taky nájezd do posledního státu USA, který v rámci závodu Tour Divide projíždím. Je to Nové Mexiko, kde mě čeká lehce přes 1000 kilometrů.
Lidi mi píšou zprávy, že už to mám kousek. Inu dobrá, když myslíte, pousměji se pokaždé, zatnu zuby a jedu. Začátek Nového Mexika je příjemný, cesty jsou ale technické, jedno dlouhé stoupání mi připomíná cestu na Králický Sněžník kolem Slůněte, takže kilometry moc rychle neubíhají.
Trasa vede asi 30 km po pěším Continental Divide trailu, což je v tomto místě úzká pěšina lesem, v jednom místě po jakémsi útesu a trávím tu dost času. Předjíždím zde závodnici Meaghan, se kterou se přu o pozici už druhým dnem. Oba si na tyhle pomalé kilometry trochu stěžujeme, protože začíná boj s časem. Další možnost doplnění zásob je před námi 100 km a zavírají tam asi v 7. Bude to tak tak.
Mezi bouřkami
Když už se to konečně rozjelo, přihání se déšť, ale musím jet a hodně zrychlit. Do obchodu přijíždím těsně před sedmou a s úlevou vidím cedulku, že je otevřeno do 8. Velký nákup je na místě, sedím vyčerpaný před obchodem na chodníku, konzumuji vše, co se do mě vejde a lezu do obchodu ještě dvakrát pro dobroty, na které mám zrovna chuť.
Ráz krajiny se hodně mění, jehličnaté lesy vystřídala zase vyprahlá polopouštní krajina a já se vydávám do temného stoupání. Den už je dlouhý a vymýšlím, kde budu spát. Zrovna sice neprší, ale nebe se občas rozzáří blesky. Nocležiště nacházím úplnou náhodou pár desítek metrů od cesty, jedná se o lapač dešťové vody pro dobytek a ukrývám se zrovna ve chvíli, kdy začíná opět pršet.
Další ráno a hurá do terénu. Je to snad první ráno, kdy není nutné použít zimní rukavice. Hop přes poslední třítisícové sedlo a teď už by to mělo být v průměru pořád jen z kopce. Poledne se nese ve znamení rychlé návštěvy města Cuba.
Sluníčko svítí, jídla a vody mám dostatek a můžu se vrhnout na dvousetkilometrový úsek, který by měl být pořád po asfaltu a nekonečně rovně nejdřív na západ, pak na jih. Jedu, ale to by nebyl správný den bez pořádné bouřky. Samozřejmě se to žene přímo proti mně a silný protivítr si hraje s mou psychikou. Na veselosti nepřidá ani pohled na rovnou silnici, která je rovná až tam, kam oko ani nedohlédne. Bouřka se přehnala a vítr se uklidnil.
S přicházející nocí mám tento dlouhý úsek za sebou a napojuji se na známou silnici Route 66. Městečko Grants má několik benzínek, ale nějak jsem omylem minul ty otevřené a vracet se mi k nim už nechce. Přemáhá mne lenost a zhýčkanost a lezu na pár hodin opět do nějakého motelu.
Jídlo už moc nemám, ale další den bych měl po první stovce přijet do vesnice, kde prý dělají dobré toasty. Před spaním kontroluji v aplikaci pozici ostatních závodníků. Tři jsou stále den a více přede mnou, jeden asi půl dne a další tři těsně za mnou. Jestli chci udržet pozici, nesmím se flákat a dávám budík na půl 5.
Stovka utíká rychle, míjím skalní okno La Ventana a brzy přijíždím do Pie Town (v překladu Koláčové město). Dům, kde mají dělat toasty, je bohužel zavřený a opuštěný, nezbývá než sjet kousek z trasy a navštívit „koláčovnu“. Typický venkovský americký podnik, kde ale není k jídlu nic jiného než nazdobené koláče a klasické americké cookies (sušenky). Paní mi jich do kartonové krabice dala dle mého přání, taky koupím 3 plechovky limonády.
Hlad
Krabice se na kole špatně vozí, proto už mimo zraky ostatních návštěvníků trochu násilím cpu zásoby do brašniček, krásné koláče a sušenky rázem ztrácí své estetické kouzlo, ale výborná chuť jim naštěstí zůstává. Vyjíždím dál a rychle mi dochází chyby mého počínání. První chyba byla předchozí večer, kdy jsem se nevrátil na benzínku. Druhá teď, že jsem si těch koláčů nevzal víc. Mám toho zatraceně málo.
Přede mnou je totiž 300 km, kde není opět nic. Civilizace, voda, prostě nic víc než drsná příroda. Smutnou náladu podpoří další bouřka. Jedu si s hlavou skloněnou k zemi a v hlavě si počítám, jak moc můžu jíst a pít. Najednou koutkem oka vidím něco běžet vedle mě. Konečně! Celou severní část závodu jsem vyhlížel grizzlyho za každým stromem a nedočkal jsem se ho. Teď sice vidím jen malého černého medvěda o velikosti ovčáka, ale medvěd to je, a to se počítá. To mi náladu zase zlepšilo.
Další zlepšení přichází, když potkávám hasiče, kteří jedou na svou stanici uprostřed národního parku. Po krátké diskuzi se ujišťuji, že trasa vede kolem jejich základny. Ptám se jich, jestli je možné tam doplnit aspoň vodu a prý ano. Toto byl za 300 km jediný moment, kdy jsem potkal člověka. Ke stanici přijíždím asi o půlnoci, je tam zase už mně známý veřejný záchod a kohoutek s vodou. Ulehám aspoň s pocitem, že žízní neumřu.
Pomalý rozjezd šestnáctého dne přikládám své únavě. Cesta se hodně vlní, krátké prudké výjezdy a sjezdy mi moc nesedí a s nostalgií vzpomínám na dlouhá stoupání do sedel. Švédský stůl se ke snídani nekoná a odhadnul jsem, že si můžu ukousnout malé sousto koláče asi jednou za hodinu, možná za dvě.
Zase projíždím novou krajinou, špičaté, hustě zalesněné pásy pahorků všude kolem mě, skoro se zdá neuvěřitelné, že cesta tudy někam vůbec vede. Naštěstí vede a konečně sjíždím dlouhým sjezdem kamsi, kde přejíždím asfaltovou silnici. Do města by to mělo být kousek a už mám takový hlad, že dojídám poslední kus koláče. Kilometry jsou jedna věc, rychlost je ale věc druhá.
Trasa opět vede po Continental Divide trailu, navíc teplota stoupá přes čtyřicítku, sotva se brodím mezi třímetrovými kaktusy a různými dalšími nebezpečně vypadajícími rostlinami. Za pár šlápnutí klesám do Silver City! První podnik, který vidím, je proslulý fastfood s logem ve tvaru velkého M. A s kým se tu setkávám? Před budovou stojí Meaghanino kolo!
Oba vypadáme asi dost podobně vyčerpaně a sedíme u jednoho stolu obklopeni jídlem a pitím. Po pořádném nášupu, dvou zmrzlinách a nákupu v protější benzínce se vydávám do pouště. Zásoby mám doplněné na maximum, Meaghan má náskok asi 20 minut. Zjistil jsem, že mě i Meaghan předešlou noc předjeli 2 závodníci. To je to moje vylehávání po hotelích. Vedro je extrémní, rychlost musím nastavit tak, abych jel konstantním tempem s co nejmenší spotřebou energie a hlavně vody.
Cíl je na dosah. Není to už víc než 200 km v podstatě po rovině pouští. V horách za mnou se tvoří temné mraky a fouká mi hodně do zad. Mraky se začínají tvořit i po mé levici, po pravici ostře svítí pomalu zapadající slunce, které vytváří neuvěřitelné obrázky a taky dlouhé stíny mé postavy kopírující písčitý a kamenitý terén.
Z krásných mraků se k zemi spouští děsivé blesky a celá tahle podívaná se ke mně rychle blíží. Ať se děje, co se děje, musím přejet hliněné cesty za sucha, jinak se tu opět zaseknu na celou noc v neprůjezdném blátě. Jedu na maximum a do Separu, odkud je dlouhý asfaltový úsek, se přiřítím akorát s deštěm a dojíždím zde i Meaghan.
Na zavřené benzínce se pod střechou chystám do průtrže a pozoruji přehlídku blesků. Už za úplné tmy. Meaghan se do té spouště vrhla zase o chvíli dřív, ale po dalších 30 km ji opět dojíždím. Je půlnoc a nekonečně dlouhé asfaltové roviny jsou unavující. Nesmím usnout, do cíle už to dobojuji v tomhle tahu.
Poslední úsek
Hachita, kde je hadice s vodou, je poslední vesnice před cílem. Z dalšího napojení na Continental Divide trail radost nemám. Je tu velký výskyt útočných jedovatých chřestýšů, kteří jsou aktivní především v noci a trsy rostlin okolo pěšiny jim poskytují perfektní úkryt.
Po dešti je všude voda, první dva kilometry lezu od hlavy k patám obalen bahnem. Toto bude ještě dlouhé, říkám si. Začíná se stoupat poslední kopec a s Meaghan jsme vyrovnaní, střídáme si pozice a nevzdalujeme se od sebe dál než na pár stovek metrů. Chřestýše kupodivu nepotkám ani jednoho, ale bohatě mi stačí snůška hrůzně vypadajícího hmyzu. Od dvou tarantulí přes deseticentimetrové červy až po gigantické stonožky, které mi občas těsně proběhnou kolem nohy.
Několikrát se přesvědčuji, jestli ještě nemám halucinace, ale tyto zážitky mě dokonale probírají z rutiny každého dne. Cestu hledám obtížně, snažím se držet stále na pěšině, ale ta se občas ztratí v hloubi ostnatého křoví nebo mezi kaktusy. Těchto 25 km je úmorných, trvá to 4 hodiny.
Na posledním kilometru tohoto technického úseku se rychle přibližuji k červené blikačce. Meaghan strnule stojí ve tmě a v noze má zapíchlý kaktus. Nabízím jí pomoc, kterou ale odmítá, dávám jí alespoň flašku s vodou na opláchnutí, kterou jsem si vzal do rezervy. Kaktus z nohy úspěšně páčí kartáčkem na zuby a multiklíčem. Konečně zase asfalt a teď už opravdu až do cíle po rovině. 60 kilometrů absolvujeme společně, jsme vyrovnaní a o pozici jsme se přeli už příliš dlouho.
Svítá, a kromě našich občasných slov je úplné ticho. Na obzoru se začíná rýsovat černá linie. Je to plot na hranici USA a Mexika, počítáme poslední míle a plot se zvětšuje. V cíli není nic, žádný cílový oblouk, žádné fanfáry, jen vysoký plot a zavřená hranice. Dotýkáme se zavřené brány, tedy cíle, v 6 hodin, těsně před východem slunce a náš cílový čas je přesně 15 dní a 23 hodin.
Dojíždíme na společném 7.-8. místě, Meaghan je s velkým náskokem první ženou. Nepředpokládám, že nás v cíli bude někdo čekat a k mému překvapení jsou tam dvě fanynky Meaghan, které nám přivezly příjemnou snídani. Fotíme se u ikonické cedule značící hraniční přechod. Začíná mi to připadat neuvěřitelné, ale překvapivě se na mě nevalí žádná euforie. Pro mnoho lidí začíná den jako každý jiný, pro mě je to den, kdy si můžu říct, že jsem přejel Severní Ameriku.
Napsal Tomáš Fabián
Sportovec milující diskomfort, stále hledající hranice své psychické a fyzické odolnosti.
Tour Divide 2024
- Tour Divide #1 Kanada a Montana 💬2
- Tour Divide #2 Idaho, Wyoming a Colorado 💬1
- Tour Divide #3 Nové Mexiko
💬 Zatím bez komentáře
Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš nějaký dotaz? Dej nám vědět do komentáře 👇
Mohlo by vás zajímat ...
Tour Divide #2 Idaho, Wyoming a Colorado
V této kapitole Tomáš projíždí hned tři americké státy. Jestli to zatím bylo o sněhu a zimě, tak teď si o své slovo říkají bahno a bouřky. Na nekonečných pláních the Great Basin se rodí zvrat.... Číst dále
Report z Bohemia Divide 2022
Po minulém a z mé strany nevydařeném ročníku jsem se znovu postavil na start BD. Tentokrát jsem nepodcenil přípravu těsně před závodem, raději si vše zabalil víc na jistotu a týden před akcí se snažil co nejvíc spát. V podzimních podmínkách moc zkušeností s noční jízdou nebo spaním nemám, tak mě trochu děsil pohled na předpověď počasí.... Číst dále