Tour Divide #2 Idaho, Wyoming a Colorado
V nohách mám už nějakých 1700 km, únava je cítit, ale dopředu se hýbat stále můžu. Touha dosáhnout mexické hranice je velká a v danou chvíli kilometry vůbec nepočítám. Je polovina šestého dne a přijíždím do amerického státu Idaho. Záhy po překonání hranice se mění ráz krajiny, rozsáhlé pastviny střídají ostré skalnaté kopce, pod kterými se rozprostírají borové i smrkové lesy. Zároveň závod projíždí turisticky atraktivní lokalitou, a tak se poprvé ve zdejší přírodě setkávám s větším množstvím lidí.
Po trase bývalé železnice sjíždím podél řeky Warm River (v překladu Teplá řeka) a ano, je tu opravdu teplo. Na teplo ale moc nemyslím, protože trasa nabízí krásná panoramata do údolí, nad kterými se tají dech. Taky se občas naskytne pohled na skalnatý majestátný masiv národního parku Grand Teton s nejvyšším stejnojmenným vrcholem tyčícím se do výšky 4199 m n. m. Masiv budu objíždět v noci, odhaduji.
Wyoming
Od řeky začínám stoupat asi ve 4 odpoledne. Se zapadajícím sluncem přijíždím na hranici státu Wyoming, kde si chci tradičně pořídit fotku a sesedám z kola. Wyoming mě nevítá dobře, protože ve vteřině se na mě přižene mrak komárů, kteří se rozhodli sežrat mě zaživa, velice rychle tedy nasedám, musím se hýbat. Rychle aplikuji repelent, který vezu už z Kanady, ale o jeho účinnosti mám silné pochybnosti. Dokonce i teplé návleky na ruce a na nohy si musím obléct za jízdy, teplota rychle klesá k nule. Stoupám až do půlnoci a hodně vyčerpaný nacházím nocležiště opět na veřejném záchodě, který jsem si ještě před startem závodu vytipoval.
Po pár hodinách tvrdého spánku mě nejprve budí budík, poté, co si balím, přichází další budík v podobě asijské turistky, která by také ráda využila záchod pro jeho pravý účel. Spěchám, abych prostor rychle uvolnil a žádám ještě 5 minut. Paní je ale nedočkavá a odjela, naštěstí v okolí pár kilometrů bylo několik dalších záchodů.
Po vyjetí rychle rozmrzám a zjišťuji, že jsem opravdu skalnatý masiv v noci objel, mám ho teď za zády. Na jedné silnici u mě přibržďují dva motorkáři, prý sledují závod a mám zabrat, kousek za mnou jede první žena závodu – Meaghan! Snažím se touto informací moc nerozptylovat, obvykle, když člověk opravdu začne závodit, začne se něco kazit, a tak jedu stále své tempo.
Do této chvíle jsem o pozici ostatních závodníků věděl málo. Stoupám po silnici do dalšího sedla, za kterým se opět mění krajina, tentokrát jsou to krásné rudé vrásčité skály a konečně dlouhý zasloužený sjezd. Ten den překonávám ještě jedno sedlo a večer spěchám dolů do města Pinedale, kde tak tak stíhám otevřenou benzínku. Velká úleva, a ještě pomalým tempem dojíždím do menšího města, kde trávím noc na poště.
Great Basin
Osmý den začíná dobře, kilometry rychle přibývají. Sjel jsem totiž z vysokých kopců do oblasti Great Basin (Velká pánev), kde mě nezpomalují téměř žádné kopce, přesto jsem ale stále ve výškách přes 2000 m n. m. Toto je ale obávaná oblast, protože tu není voda a když tu voda je, tak padá jen z nebe a na zemi dokáže vytvořit nepříjemný povrch v podobě lepkavého bláta.
Ještě, než se vrhnu do nejdelší pasáže, navštívím bývalé zlatokopecké městečko Atlantic City, kde nyní žije necelých 40 obyvatel. Je tu hospoda, nebo spíše bar, s panem vrchním je domluva složitá, neboť je posilněn značnou dávkou alkoholu. Každopádně se mi daří vyškemrat pořádný kus masa v housce, hranolky a salát, byla to nakonec úspěšná návštěva. Je horko, pohled na oblohu mě ale začíná znepokojovat. Ze všech stran se totiž stahují mračna, zvedá se vítr a brzy mě zasahuje bouřka. Jsem uprostřed pouštní stepi, není úkrytu, všude práskají blesky. Tohle je o život a radši sesedám z kola a dřepím dobrou půlhodinu, než přejde to nejhorší. To ještě nevím, že to nejhorší mám stále před sebou.
Po odeznění bouřky fouká další půlhodinu tak silný vítr, že není možné stát, natož jet na kole. Když už přestalo silně foukat, poznávám na vlastní kůži zdejší nemilosrdné bláto. Rychlá prašná cesta se proměnila v neprůjezdné burákové máslo, které se nabaluje na pláště a kola se přestávají točit, kolo se stává neúnosně těžkým. Nejde jít ani pěšky, je to nesmírně namáhavé, nejde jít trávou, protože jsou tu sem tam jen nějaké trsy, nejde dělat nic.
Z jídla už mám jen pár kousků sušeného masa, želé bonbony, čokoládové tyčinky, možná nějakou sušenku a hrst ořechů. Vody něco přes litr. Atlantic City přes 100 km za mnou, další městečko Wamsutter asi 70 km přede mnou. Začínám počítat kilometry, čas, zásoby a snažím se z toho udělat rovnici, kde ale figuruje podstatná neznámá – moje rychlost.
Do tmy ještě daleko, ale rozhoduji se, že půjdu spát a budu čekat, až povrch uschne. Nastavuji budík na půlnoc. Povrch stále stejný. Ve dvě, stále stejný. Ve čtyři, stále stejný. Mám všechno od bahna, vyhrabat se ze spacího vaku je zdlouhavá a namáhavá procedura. Aby toho nebylo málo, cítím, že mi podezřele natéká horní víčko na jednom oku. Jsem ale unavený a je mi všechno jedno.
Probouzím se za světla. Zaspal jsem! Ač jsem spal na cestě, kolem mě nezištně podle stop projela 2 kola. Rychle balím, sluníčko už povrch vysušuje. Půjde jet? Sedám na kolo, ano jet jde, ale pořád to není žádná hitparáda. Někdo to ale projel, jestli jsou to stopy závodníků, nevím.
Z šoku ze zaspání jsem se oklepal, co mě ale trápí je moje oko, něco mě nejspíš štíplo. Otok je tak velký, že nejsem schopen oko otevřít a mám trochu problém s odhadem vzdálenosti. V jednom mírném sjezdu míjím kaluž, ale špatně odhaduji stopu a přední kolo mizí kamsi do strany a já skáču ukázkového placáka přímo do kaluže. Bahno mám opět všude, ale nadávat nemůžu, ničemu by to nepomohlo, a ještě bych se vysílil, energii musím šetřit.
Umývám se aspoň trochu v kaluži. Mám hlad, žízeň a kilometry neutíkají. Konečně městečko a benzinka. Potkáváme se tam 4 závodníci, Meaghan – 1. žena a další moji pronásledovatelé, kteří do Great Basin prý vjeli až ráno potom, co bahno více vyschlo, prý s průjezdností neměli už skoro žádný problém.
Colorado
Wyoming mě tedy potrápil víc než dost a večer konečně přijíždíme do Colorada a zase se nám na obzoru rýsují pěkné kopce. Cíl většiny je na jednom srubu, kde je fanouškovská základna závodu. Všichni tam plánují spát, je to tam opravdu příjemné, všichni jsme dostali pizzu. Jelikož jsem ale minulou noc spal až až a chci dohnat ztrátu, vyrážím do hluboké noci přes kopec hlouběji do Colorada sám. Teď vím, že jsem stále čtvrtý, 3 závodníci jsou minimálně den přede mnou.
Noc utíká rychle, občas slyším nějaké to zvíře, ale nijak mi to nevadí. Ráno zase mrzne, ale rychle se zahřívám a s východem slunce zjišťuji, že otok mého oka už není tak vážný. Po necelých 24 hodinách ho můžu zase trochu otevřít, což je velká úleva a můžu ve sjezdech jezdit zase rychle.
S rostoucí teplotou mi opět začíná docházet voda, ale po tom, co mám za sebou přejezd Great Basin, už mě snad nemůže zastavit nic. Dlouhý sjezd k řece Colorado je opět ohromující. Pražící slunce na chvíli vystřídá další bouřka, ale tady se už nebojím, jsou tu kopce a spousta dalších objektů, které mě před blesky přeci jen trochu maskují.
Den utíká ještě rychleji než předešlá noc a já už se těším, až někde zalehnu. Pohrávám si s myšlenkou, že když jsem jel přes 38 hodin a téměř 500 km nonstop, mohl bych se odměnit a při příjezdu do města Silverthorne najdu hotel. Paní na recepci říká, že mně podobný člověk tu spal i předchozí noc. Podle popisu to byl aktuálně třetí Laurens. Konečně ze sebe umývám zaschlé bláto a ošetřuji řádně všechny bolístky, které mám. A že jich začíná být.
V ceně hotelu mám i snídani, kterou bohužel servírují až od 7. To už jsem ale dávno na trase a stoupám do vysokého sedla, musím se spokojit s kabanosy a nějakými houskami, které jsem sehnal předešlý večer na benzínce. Teplota je opět sotva nad nulou a rychle se začíná oteplovat zrovna když dosahuji sedla.
Colorado mi stále přijde příjemné, dnes mi dokonce celý den fouká vítr do zad. Jedinou nepříjemností jsou nekonečné štěrkové cesty s vyježděnými výtluky od aut, tzv. washboards (česky valcha, cesta ji připomíná), které značně znepříjemňují jízdu neustálým rychlým drncáním. V závěru dne zdolávám sedlo Marshall Pass a za tmy sjíždím k nějakému kempu, kde se mi podařilo získat poslední místo v chatce společně s motorkářem Jimem, kterému se porouchala motorka a vzbudil majitele kempu, aby jej ubytoval. Jimovi ani nevadí, že plánuji vstávat v půl 4.
Ráno dvanáctého dne není lehké. Chce se mi spát a dvakrát si musím na chvíli lehnout vedle cesty, protože padám z kola. Při druhé zastávce zpoza obzoru vyjíždí postava. To je Meaghan! Projíždí kolem mě a povzbuzuje, ať vstávám. To mě doslova nakoplo a celý den pak už s usínáním problém nemám.
Pravidla závodu spolujízdu nedovolují, ale několikrát se navzájem předjíždíme a do Del Norte dojíždíme zároveň. Meaghan musí jet do servisu, má úplně děravý přední plášť, já mířím do rychloobčerstvení s bagetami, kde trávím více času, než bych chtěl. Mám asi úpal a jelikož jsem musel hodně šetřit s vodou, jsem dehydratovaný.
Potom, co do sebe nalévám asi 2 litry koly, mi není vůbec dobře. Ještě jedno sedlo dnes ale musím dát a s vypětím všech sil sedám na kolo a dostávám se zase do tempa. Sedlo Indiana Pass, nejvyšší bod trasy ve výšce 3650 m n. m., stíhám zdolat ještě za světla, z čehož mám opravdu radost, protože je to tu nádherné. Pokračuji ještě přes pár dalších kopců a snažím se dojet do nižší nadmořské výšky, kde se mi bude lépe dýchat a spát. O půlnoci přijíždím opět na záchod uprostřed lesa, budík na čtvrtou a přejezd do Nového Mexika nechávám na ráno. Stejně tak nechávám pokračování a závěr mého příběhu na část třetí.
Napsal Tomáš Fabián
Sportovec milující diskomfort, stále hledající hranice své psychické a fyzické odolnosti.
Tour Divide 2024
- Tour Divide #1 Kanada a Montana 💬2
- Tour Divide #2 Idaho, Wyoming a Colorado 💬1
- Tour Divide #3 Nové Mexiko
💬 1 komentář
Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš nějaký dotaz? Dej nám vědět do komentáře 👇
Mohlo by vás zajímat ...
Report z Bohemia Divide 2022
Po minulém a z mé strany nevydařeném ročníku jsem se znovu postavil na start BD. Tentokrát jsem nepodcenil přípravu těsně před závodem, raději si vše zabalil víc na jistotu a týden před akcí se snažil co nejvíc spát. V podzimních podmínkách moc zkušeností s noční jízdou nebo spaním nemám, tak mě trochu děsil pohled na předpověď počasí.... Číst dále
Report z 1000 Miles Adventure 2020
Rychlý, bodový report z velmi těžkého ročníku 1000 Miles Adventure. Všudypřítomná zima, déšť a bahno vytvořily podmínky pro nejedno odstoupení.... Číst dále
Petr Vaculík
Moc pěkný čtení. Hádám, že v Kyrgoši Tomáš svůj výškový rekord ještě posune 🙂
19. 1. 2025 20:53 |