Moravia Divide 2023
Den #3 Jak jsem proklínal písky

V Bunči jsem se ocitl kolem druhé ráno. Poslední restpoint a asi poslední možnost, kde se dát pořádně do kupy. Před sebou jsem měl ještě několik kopečků a nekonečnou moravskou planinu. Věděl jsem, že to nebude jednoduché a poslední etapa bývá zpravidla ta nejtěžší. 

Jaká byla moje situace? 

• Byl jsem zdeptaný unikáním tlaku v kolech. Vypůjčil jsem si ale novou pumpičku, takže jsem mohl dojet. Tu svoji jsem spravil až doma – akorát mi po smontování jedna součástka zbyla. 
• Kromě jiného se mi zasekával zip na jezevčíkovi, což mi Lukáš Klement potvrdil, že je úplně normální a tyhle brašny to dělají. 
• Sedl jsem si na chvíli k ohni a dal si polévku. 
• Na místě v tu chvíli už spali 4 závodníci, takže bylo docela narváno. 
• Neměl jsem moc chuť něco vymýšlet, tak jsem si řekl – prdím na to, jdu se vyspat. A spal jsem hodinu a půl. Aspoň uvidím, jestli se to vyplatí. 

Odvedli mě do pokoje, kde jsem nahmatal peřinu na neobsazeném lůžku a po chvilce zařezával. Místy se ozýval budík a další závodníci (Antonín Liebel a Margl) postupně opouštěli svoje noční stanoviště. 

I já se nakonec vypakoval a ve 4.50 se znovu vydal na trať. Už bylo světlo, takže jsem měl pocit, že podvádím. 

Předjeli mě i ponocní 

Sundal jsem bundu a jel jen v dlouhém rukávu (zpětně se tomu docela divím, protože byly dva stupně). Po černých scénářích začínal letní den. Opalovací krém na mě bohužel čekal až v cíli. 

Do cíle to byla zdánlivě jen rovinka. Pár kopečků v Chřibech a hurá dom. Jenže sil už viditelně ubývalo a ani hodina a půl spánku mi jich mnoho nepřinesla. Kola jsem si nabombil příliš, abych nemusel moc dofukovat, takže jízda v terénu nebyla tak jednoduchá, jak by měla být. 

V údolí jsem mrznul, ale do nepromokavé bundy jsem se už oblékat nechtěl. 

Za Velehradem měla dostihla dvojice spáčů – Lukáš Badura a Libor Darebník. Prohodili jsme pár slov a pokračovali ve své spanilé jízdě. Spali mnohem déle, sil měli na rozdávání – ale nerozdělili se. Poslední úsek jim stačil, aby mi nadělili 2 hodiny.  

Brzy jsem ztratil tlak v předním kole a využil jsem půjčenou pumpičku. Naštěstí to bylo v závodě už naposledy. 

Cimburk byl poslední kopec a pak už jenom dolů.

Nechtělo se mi moc šlapat, takže jsem si v Kyjově na benzině koupil Magnum. Nebylo kam spěchat, tak proč si chvíli neposedět? 

Zákeřný nepřítel 

Dál jsem se řítil po místních asfaltkách a šotolinách. Pak jsem dojel do Vracova. Čekal mě les plný utrpení. Mezi borovicemi to hrozně drncalo, blbě se jelo a začal mě strašně bolet zadek. Štěrkovou cestu vystřídal písek a slunce se mi opíralo do zad.  

Jenom kvůli tomuto úseku bych byl ochotný vzít zpět svoje dřívější tvrzení, že je to jezdivý. Táhl jsem kolo nějakými křovinami, kde ani nebyla cesta. Navigace by mi přece nelhala. A když jsem konečně vjel na asfaltku, stejně byla prorostlá kořeny, takže se mi zadek natřásal jak na tankodromu. Už jsem to nevydržel a upustil trochu tlaku. 

Projel jsem kolem vinných sklepů, kde seděli místní a popíjeli víno. Asi to byl pěkný den. 

V lesíku mezi Dubňany a Hodonínem na mě opět zaútočil spánek. Snažil jsem se bojovat, ale občas jsem zapomínal šlapat. Vlastně celý den jsem měl ten klasický zvláštní pocit, že nejedu závodu, ale plním nějaký tajemný úkol. Blbě se to při smyslech vysvětluje. Věřte mi ale, že realita byla srandovní. 

Zdánlivý konec 

Konečně jsem se dostal do Hodonína. Trasu jsem si pamatoval jen zhruba, ale bylo mi jasné, že tohle bude moje poslední zastávka. Abych se posilnil, dal jsem si kebab, a ještě si nechal zabalit kus pizzy na cestu. Asi to nebyl největší energetický nakopávač na těch pár hodin do cíle, ale rozhodně mě dokázal probudit. Vyrazil jsem na závěrečnou etapu. 

Těch 60 kilometrů vůbec neutíkalo, i když jsem měl nejvyšší průměrnou rychlost. Míjel jsem zástupy dalších cyklistů, kteří pravděpodobně ani netušili, co jsem měl za sebou a že jsem se na kole sotva držel. 

Soutok jsem považoval za vyvrcholení svojí cesty. I když nedám dopustit na hory, říční krajina mě zaujala. Hlavně domky na vysokých nohách, které byly chráněné před velkou vodou. Cestu do Břeclavi jsem považoval už jen za nějaké kilometry navíc. 

Původně jsem si tam chtěl sníst pizzu, ale v okolí se pohybovala spousta hmyzu, který jsem nechtěl svým smradem lákat. Proto jsem ji mistrně zaroloval a ukusoval za jízdy. 

Domov! 

Jak jsem vyrazil opět na sever, opřel se do mě vítr. Věděl jsem, že to bude ještě bolet. Asi největší zlost jsem měl na Rakušáky, kteří násep přehrazovali řetězem. Jeho podlézání bolelo jako čert a stravovalo mysl. 

Projel jsem pár rakouských vesniček a jeden rybník, než mě přivítala cedule: „Silnice je v havarijním stavu“. Věděl jsem, že jsem doma. 

Na vítr jsem si stihl ještě zanadávat, než jsem konečně položil kolo před Břeclavským zámkem. Na trase jsem strávil 57 hodin a 14 minut, ujel jsem 721 kilometrů a nastoupal 14 tisíc metrů. A co se umístění týče, dojel jsem osmý. K čemu ale čísla, když byly hlavně zážitky? 

Ani moje vyfukující kola mě nedokázala odradit a celkově jsem byl s průběhem spokojený. Vyzkoušel jsem, co jsem potřeboval vyzkoušet. Odjíždím zase o něco zkušenější a vytrvalejší.  

Trasa byla rozhodně zajímavá – jezdivá a hodně stoupavá. Je vhodná i pro začátečníky, protože restpointů je hodně, dostanete itinerář se záludnostmi, a ještě pohotovostní hodiny cyklomechaniků. Na můj vkus byla ta péče vyňuňuňaná až moc a svým způsobem mám radši, když se o mě na trase nikdo slůvkem ani nezmíní. Každé svého štěstí strůjce. 

Jestli pojedu i příští rok? Pravděpodobně ne. Láká mě zas něco za hranicemi. 

184 km

Vzdálenost

1 778 m

Převýšení

12:32

Doba

Zobrazit aktivitu

20. května 2023