Nevěděl jsem, jestli mi rychlá třístovka „po rovině“ a v lehkém terénu bude sedět. Přeci jen mám raději kopce a na rovinách většinou ztrácím, navíc jsem se bál tempa gravelů. Dále jsem netušil, jestli jít do prvního ročníku, což mě sice lákalo, ale zároveň jsem očekával, že mi to něco překazí. Z popisu od Tomáše mi ale přišlo, že to bude zajímavý závod a po krátkém pohledu do našlapané startovky jsem se bez váhání přihlásil.
Během úvodních měsíců roku jsem toho moc nenajezdil, částečně kvůli povinnostem, ale hlavně kvůli koleni, které začalo v březnu zlobit. Stovka týden před startem prokázala, že by to mohlo jít. Minimálně do Ústí bych to mohl nějak pomalým tempem dotlačit, tak jsem se rozhodl jet.
Výbava
Vůči konceptu výbavy jsem byl celkem nedůvěřivý, ale nechtěl jsem tu myšlenku narušovat. Kategorie povolených věcí časem narůstala, takže jsem nakonec vybíral 3 věci ze třetí kategorie z 5 – 6 položek:
- Knoty – na větší díry v plášti
- Pumpa – na dofouknutí kola, ale v případě větší díry pumpu někde najdu, knoty ne, tak jsem vzal knoty
- Multiklíč – kdyby se něco pokazilo, ale nikdy jsem ho na závodech nevyužil, tak zůstal na startu
- Top tube – na drobnosti a menší jídlo
- Folie – nejuniverzálnější způsob zvýšení tepelného komfortu při nečekaném ochlazení i pro nouzové přečkání noci
- Případně podsedlovka, ale tu jsem nepotřeboval a ani nechtěl kvůli teleskopu
Jídla a pití jsme si mohli vzít neomezeně, tak jsem si nacpal všechny kapsy, abych nemusel složitě dokupovat po cestě.
Před startem
Před startem jsem se chtěl ještě rozumně vyspat, navíc nerad kamkoliv jezdím zbytečně brzy, tak jsem nakonec v Mladé Boleslavi vystupoval z vlaku až v půl deváté. Pak 15 km mírně do kopce, v údolí bylo celkem chladno, ale na rozehřátí před startem ideální.
Příjezd do zázemí v 9:20, rychlá registrace, hlásím knoty, pumpa, top tube a jdu si rychle přebalit věci, dát si svačinu a připevnit tracker se startovním číslem. Vše vychází tak akorát, žádné zbytečné prostoje a v 10:00 už jsem byli seřazení pod obloukem.
První čtvrtina
Tempo bylo ze začátku celkem pohodové, průjezdy údolíčky krásné, ale ve výjezdu na Hradiště u Kadlína jsem už ztrácel. I když jsem hlavní skupinu ve vesnici dojel, na rovině za ní už jsem si jel svoje tempo. Po chvíli se připojil Filip Kublák a až do Terezína jsme se potahali.
Kokořínsko bylo příjemně kopcovité a technické. Okolo Želízů přibylo turistů, lokalita na výlet je to tam ideální. Na rovině k Litoměřicím jsme se trochu pekli a bojovali s větrem, ale celkem jsme letěli. V Terezíně jsem měl vyhlédnutý obchod na doplnění prázdných bidonů, takže cola, birell, zastřihnout startovní číslo, které v propružení škrtalo o plášť a po dlouhých 7 minutách znovu v sedle.
Druhá čtvrtina
Nekonečné roviny, navíc v protivětru, už mě unavily, tak jsem si jel svoje, ale stále na dohled Filipa a neustále okolo tandemu, který jel neskutečně, ale neustále stavěl. Ve stoupání na Hradiště jsem pozoroval kopce Českého Středohoří, které mi společně s následným sjezdem zotavily nohy a až k Rané jsem ke svému překvapení letěl a nechal všechny souputníky za sebou.
V Libčevsi jsem ještě zastavil u Vietnamce pro vodu, protože sladké šťávy už mi v tom vedru nechutnaly. Výjezd na Ranou byl pěkně technický a sjezd snad ještě více. Zpomalení tempa nastalo až v poli vedle Letiště Raná, kde jsem netrefil nájezd do úvozu a musel to vzít přímo po svahu. Okolo Mostu začala další nekonečná rovina, ale sjeli jsme se s dalším závodníkem, tak psychicky netrvala tak dlouho.
Třetí čtvrtina
Na výšlap k Jezeří už nebylo moc sil, ale nebyla to rovina, tak jsem se držel a na vyhlídce na Mosteckou pánev si udělal první fotku, do té doby jsem si příliš užíval jízdu. Pak co nejrychleji sjet dolů a za posledních paprsků světla dojet co nejdál. Mírné deja vu se konalo na hrázi vodního díla Loupnice, které mi, podobně jako celý Vabank, připomnělo Italy Divide, resp. valy v Pádské nížině včetně březových lesů vysázených v jejich okolí.
Na benzince v Litvínově jsem byl celkem zmatený a koupil si jen colu, ale dopřál jsem si trochu delší pauzu, kouknul na trackery a v klidu dojedl bagetu. Města v této části podkrušnohoří jsou poměrně roztahaná, tak jsem moc netušil, kde se zrovna nacházím a co čekat. Za světla by byl průjezd rychlejší, ale to už je v noci klasika. Teplice byly celkem výživné, kolem Milady se to rozjelo a v Ústí na Větruši už jsem byl celkem jetý.
Čtvrtá čtvrtina
Nonstop benzinku jsem stihnul i s Janem Fersterem. Původně jsem se chtěl dát víc dokupy, ale neměl jsem moc chuť k jídlu, takže podlepit koleno zlatou folií, džus, cola, teplý čaj a teplý čaj nakonec do lahve od džusu do dresu, abych mohl jet. Nonstop benzinka byla bohužel jen do půlnoci, takže po nás se už tam asi nikdo neobčerstvil.
Ve Velkém Březně už jsme jeli ve dvou. Přes kopec do Úštěka, ve sjezdu jsme trochu vymrzli, ale nechtělo se nám stavět a oblékat se, když v kopci bude zase teplo. Okolo Helfenburku to bylo až překvapivě náročné, potom jsme se museli prodrat jediným zarostlý úsekem a přes Pavličky do Dubé.
Posledních 30 km trvalo věčnost a s přibývající zimou už jsme se zahřáli jen do kopce, ale bez přioblečení jsme to dotáhli až do cíle. Bohužel trackery zůstaly pozadu, tak zpátky a ještě jednou pro kameru.
Být trochu rychlejší, mohli jsme dojet Honzu Kopku, ale i tak jsme uzavírali jako 12. a 13. závodník elitní desítku.
Závěr
Musím přiznat, že počasí vyšlo, jak nejlíp mohlo. To se organizátorům vážně povedlo. I tu trasu vymysleli příjemnou, jezdivou. Sice to byl gravelový závod, ale byl jsem za pevňáka hodně rád. Dost často mi to připomínalo právě Italy Divide. Doufám, že podobných a ne tak náročných závodů do budoucna bude přibývat, protože ona ta rychlost má něco do sebe.
A i když mi žádný kus výbavy nechyběl, klidně bych si příště tu pumpičku nebo multiklíč přibalil. Jídla jsem si ale tolik brát nemusel. Asi se nikdy nepoučím, ale z 6 sušenek na startu jsem si jich 6 přivezl i do cíle – společně s dalším jídlem to bylo půl kila zatížení navíc.
Jaromír Šolc