Report – Extreme Bike 444 2020 (JŠ)

Hned od startu se jelo poměrně rychle. Nevyrazil jsem úplně nejlíp, a tak jsem se první kilometry postupně dotahoval vedoucí skupinu, abych měl přehled o tom, kde se kdo pohybuje. Občas jsem s někým prohodil pár slov. Tempo vepředu bylo poměrně svižné, ale na docvaknutí bez vysílení mi stačilo. Na špičce se střídali Lukáš Badura s Jakubem Jarošem. I když se mi podařilo je v pohodě dojet, věděl jsem, že jejich tempu stačit nebudu, ale nakonec jsem se s nimi udržel déle, než jsem čekal. Všude, kde bylo zapotřebí hrubé síly, mi kluci ujížděli, ale občas netrefili odbočku, jindy je zdržela závora, stopka, semafor, nebo vlak, a já je zase dojel.

Až v Hradci Králové mi odjeli definitivně. Chvíli jsem jel sám, pak mě dojela druhá skupina, která hnala podobně jako ta první, ale dojeli jsme spolu až ke Kostelci. U jedné zahrádky jsem se zeptal, jestli nezastavíme na vodu a všichni hrozně ochotně zabrzdili, že už jim to hrozivý tempo nevyhovuje a že dají ještě polévku. Bylo 2:57 a s průměrnou rychlostí přes 24 km/h jsme ujeli 72 km, slušný. Na otázku, jestli místní neví něco o počasí, jsem dostal odpověď, že se blíží bouřka, to jsem fakt netušil…

Dál jsem jel sám, nepršelo moc, ale cesty byly rozmáčené. V jednu chvíli jsem se dostal do čela závodu, první skupina totiž zastavila v Konzumu na „oběd“. Samozřejmě jsem to zjistil v prvním větším kopci, kdy mě předjeli. Chvíli poté mě předjel i Michal Ozogán se slovy: „první větší kopec a už tě předjíždím.“ Chtěl jsem mu to vrátit v prvním větším sjezdu, ale vypadla mi bunda a musel jsem ji upevnit. Přestože terén nebyl kdovíjak přívětivý, konečně nastala chvíle, kdy jsem mohl jet svoje tempo nerušen úplně sám mimo skupinu, a začal jsem si závod pořádně užívat.

Ve stoupání na Suchý Vrch se mi znechutily všechny sušenky, které jsem s sebou vezl, zpomalil jsem a sotva točil nohama. Tam mě dojel Radek Paulín, který měl s jídlem podobné problémy. Nahoře jsme dali polévku a zase se to rozjelo. Ve sjezdu jsem mu poodjel a sjeli jsme se za Hanušovicemi. Ve stoupání mi to zase přestávalo jet, tak jsem do sebe vtlačil sušenku a žadonil u chalup ovoce. Až čtvrtá mi vyšla, dostal jsem dvě rajčata, jedno snědl hned, druhé si nechal na Praděd. Na kopci jsme si užili fantastický západ slunce a sjeli do Koutů. V pizzerii už sice nevařili, tak jsme dali jen kofolu. Já 1, Radek 3. Ve stoupání na Praděd jsme volili taktiku jet jen tam, kde je to rovné, tlačit všude jinde. Na Praděd jsme vyjeli těsně před půlnocí, ještě jsme odchytili barmana, který nám dolil vodu a prodal Colu. Při oblékání nás dojel ještě jeden závodník, ale vůbec netuším, kdo to byl. Ve třech jsme se dostali až k Jeseníku.

Z Pradědu následoval sjezd trvající půl hodiny, jelo to parádně, a kromě technické vložky na zpestření to bylo jen po krásném asfaltu, takže jsme nemuseli být moc opatrní. Být to na štěrku nebo v kamenech, pojedeme mnohem pomaleji. V pozvolném stoupání na Rejvíz začala postupně účinkovat Cola, tak jsem klukům poodjel a jel chvíli sám. Nevím proč, ale myslel jsem si, že mě před Jeseníkem čekají dva kopce. Za Rejvízem se vjelo do bláta a polomů, což společně s dopitou colou stačilo na vysílení.

Do města jsem dojel bez sil, něco málo jsem snědl, ale i tak jsem dost bloudil, přejížděl odbočky a byl mimo. Rozhodnul jsem se pro chvíli odpočinku a myslel na závodníky přede mnou, kteří nejspíš nespali, i když měli spacák, zatímco já ho neměl, a spal. Na lavičce pod mostem jsem se v půl třetí na 25 minut natáhnul a ve 3 vyjížděl úplně čerstvý. Musel jsem restartovat GPS, protože nereagovala. Než se rozjela, podíval jsem se na telefon, kde jsem, a ke svému překvapení jsem zjistil, že v Jeseníku. To mě potěšilo, protože jsem počítal s kopcem navíc. Navíc to znamenalo, že jsem po 15 hodinách včetně spánku ujel více než půlku trasy. Rozjel jsem se plný sil směrem na Smrk. Už mi trochu docházelo pití, ale spoléhal jsem na lesní bar. Jenže ten měl kvůli koronaviru zavřeno a nabízel pouze 4 Holby. V jedné lahvi jsem si nechal zbytek vody z Pradědu a do druhé nabral vodu z potoka.

Následný krpál v kombinaci s močály na Smrku a namočením bot mě ale vysílily natolik, že už jsem potřeboval něco sníst. Být před pátou hodinou ráno za Smrkem a pozorovat východ slunce bylo krásný, stejně tak i louky a sjezd od Paprsku, i když vedl přes ohradu s býkem, kde jsem ale místo krav potkal jen dvě prasata s mladými. Ve Stříbrnicích voda nebyla, dopil jsem tu z Pradědu a opatrně začal s tou z potoka. Dostal jsem se nad Hynčice nad Sušinou, tam se 12 minut vysvlékal z teplého oblečení, popošel kousek a pak vyčerpaný ulehnul do trávy a přemýšlel, jak dál. Věděl jsem, že pokud byla šance dotáhnout se na závodníky přede mnou, tak jsem ji právě ztratil. Jenže to bych se musel honit a oni by mi stejně ujeli, kdyby viděli, že se blížím.

Přes hodinu jsem tam ležel a vyhříval se na sluníčku. V 7 okolo prošla dvojice, dala mi dva kukuřičné plátky a asi 200 ml vody, to mi dodalo dostatek sil, abych se vydal dál a dojel na Dolní Moravu, kde jsem dal žaludek do pořádku. Bylo zvláštní, že už jsem byl 6 hodin po probuzení, a ještě nebylo ani 9. V Českých Petrovicích jsem si dopřál zmrzlinu. Cesta na Šerlich byla dost úmorná, bylo vedro, jelo se po asfaltu a pořád tak nějak do kopce a z kopce. Na Masarykově chatě byla fronta, tak jsem si dal na Šerlichu dvě polévky a po zjištění, že se blíží bouřka ze západu, jsem rychle vyrazil na severozápad. Nejdřív do kopce, pak z kopce, který jsem fakt napálil.

Zbývalo posledních 111 km, tedy přesně čtvrtina trasy, naštěstí relativně po rovině a asfaltu. Přesto to byla ještě dálka, ale nic extra zajímavého tam nebylo. Sjezd z Jiráskovy chaty do Pekla byl parádní, poslední úsek s několika ostrými zatáčkami bych bez teleskopu nedal, ale sjel jsem to celé. Hlad jsem neměl, tak jsem hlavně pil. Na Zvičině jsem si vystál frontu na birell, v Hořicích začalo být zataženo a za Šaplavou začalo pršet. Vracet jsem se nechtěl, na hřbitově měli zavřeno, tak jsem jel v dešti dál. První auto mě nahodilo, pak mi zamrzla GPS, pak pršet přestalo a já dojel do cíle přesně v půl deváté s časem 32:30. Tam mě uvítalo poměrně velké množství lidí, umyl jsem si kolo, sebe, najedl se, postupně sušil věci, vítal další závodníky a ve dvě šel spát.

Finish

S časem 29:05 vyhrál Lukáš Badura, druhý byl Jakub Jaroš asi o půl hodiny pozadu, třetí Michal Ozogán o dvě hodiny přede mnou.

Prostál jsem celkem 5 hodin. Myslím, že jsem mohl hodinu až dvě ubrat, ale to jsou jen mé spekulace. Na výsledek by to stejně vliv nemělo, protože první trojice byla na rovinách rychlejší a dokázali by mi odjet. Celkově jsem si to fakt užil, zažil jsem pocit nekončící jízdy, kdy jedete přes 30 hodin v kuse v každém počasí, a taky jsem vypnul. Jsem fakt spokojený, i když jsem se hodně trápil.

Co mi to dalo

• Spát půl hodiny a necítit se vůbec vyčerpaně, jet skoro celou noc, to bylo fakt dobrý, únava na mě přišla až po půlnoci v cíli – nevím, čím to bylo
• Jet na kole v kuse přes 32 hodin, zase jsem se parádně projel
• „Kratší“ závody nabízí stejnou intenzitu zážitků jako ty dlouhé, jen netrvají týdny
• Jet s minimem věcí mě bavilo, něco chybělo, něco jsem nevyužil, ale jsem rád, za vyzkoušení, určitě si to vybralo svou daň, ale aspoň jsem zjistil, co opravdu potřebuji – chyběl ionťák, v noci voda a celkově správné jídlo
• Vyšlo počasí, letos poprvé jsem cítil léto a teplo, občasné zpestření deštěm jsem docela vítal
• Na Colu se jede fakt dobře
• Co se pití týká, nepotřeboval jsem větší objem (kromě rána, ale to bych musel mít tak dvakrát víc), určitě je lepší mít víc lahví než jeden velký vak
• Nebral jsem časovkářské nástavce ani ergogripy a karpály necítím, kůže je ošoupaná, ale kromě pár křečí po dojezdu mě nic neomezuje
• Nebýt polomrtvý a vysílený nemusí být výjimečný stav, pokud je tělo správně zásobeno, Cola v tomhle udělá fakt hodně, já mohl valit plnou rychlostí až do cíle
• Mám pocit, že full nakonec nemusí být vůbec špatné kolo na podobné závody – sice je těžší a komplikovanější, ale odpustí dost chyb a přidá komfortu, který je na podobné vzdálenosti potřeba, druhou láhev můžete umístit zespodu rámu, celopevňáky s pevnou vidlicí jsou vhodnější spíš na nezávodní objevitelský bikepacking, kde se tolik neřeší rychlost – jen musím zmínit, že TOP 5 dojela na hardtailech, první full byl šestý, tak to možná neplatí
• Navigace vydržela 2 restarty, 33 hodin, a v cíli ještě měla polovinu kapacity, eTrex 10 mi loni vydržel okolo 36 hodin bez mapových podkladů a bez podsvícení
• Světlo jsem nemusel dobíjet, vydrželo celou noc včetně sjezdu z Pradědu na maximální výkon
• Můžu o výbavě přemýšlet, jak dlouho chci, ale stejně je praktická zkušenost mnohem směrodatnější

Co bych vylepšil

• Vzal bych si vosk – sice měl vydržet 400 km, ale řetěz začal vrzat po prvním dešti a ke konci už jsem měl hodně omezený počet převodů, které seděly, o mechanických ztrátách třením nemluvě
• Vzal bych si ionťák, třeba bych nemusel pořád kupovat colu
• Vezl jsem si zbytečných 350 g sušenek od startu až do cíle, 2 další mi z dresu vypadly, jídla jsem měl dost, ale ne vhodného
• Zvážil bych, jestli nevzít opalovací krém, sice jsem se nespálil, ale bylo to na hraně
• Nechal bych si volné místo v kapsách dresu, občas bych si tam něco dal
• Sluchátka jsem vezl zbytečně, ty příště nechám doma
• Dost trpěly chodidla, kombinace vlhka, tvrdé podrážky, platforem a hodně utažených tkaniček prvních 12 hodin nebyla nejlepší, popřemýšlím o botách s tlustší podrážkou
• U GPS jsem neměl dovřený kryt baterií, takže celou dobu byla vystavena vnějším vlivům, držel ho jen otočný zobáček, měl jsem štěstí, že se nic nestalo, ale mohlo to mít horší důsledky
• Mít větší zásoby na noc, protože doplnit prakticky nejdou
• Jet svoje tempo je zásadní, první skupina mě sice neodrovnala, ale druhá totálně, to se se mnou vleklo až do cíle, čokoládové sušenky bych jinak klidně jedl

V sérii „Extreme Bike 444 2020“

• Vercajk – Extreme Bike 444 2020
• Report – Extreme Bike 444 2020 (JŠ)