Jak jsem vyměnil na kole skoro každý šroubek a připravil ho na tisíc mil

Na kole záleží! To jediný výrok, o kterém bych se do krve hádal. Všechno ostatní bude jen výcuc z osobních preferencí, vydřených zkušeností, návštěv cykloservisu a rad náhodných lidí na internetu. Nebude to o tom, jak postavit ten nejlepší speciál na Míle. Bude to o tom, jak jsem z levného hliníku přešel na karbonový závoďák a změnil jeho kategorii z XC na bikepacking.

První dvoje Míle jsem jel na kole, co jsem sehnal za velmi omezený rozpočet. Author Spirit 2014 mě tehdy vyšel na nějakých 15 tisíc. A i když se mnozí podivují, jak jsem s tím mohl vůbec někam dojet, šlo to. Míle se dají dojet na jakémkoliv kole, pokud máte neomezené množství času. Pak už je to jen o tom, kolik hodin strávíte tlačením, opravováním a jaké budete mít při jízdě pohodlí. Upřímně, znovu bych na tom kostitřasu jet nechtěl. Tlačil jsem ho tehdy do kopce, z kopce i po rovince.

V roce 2019 jsem chtěl zrychlit a s tím úzce souvisel i nákup nového kola. Rozpočet jsem měl přívětivější, ale pořád jsem chtěl za své peníze spíš lehký hardtail než investovat do nákupu a údržby celoodpruženého kola. Ani v tu chvíli jsem se moc neorientoval a všechny stroje v kategorii „XC raketa“ mi připadaly více méně stejné.

Procaliber od Treku se lišil speciální funkcí rámu IsoSpeed, která využívala pružnosti rámu a sedlovky, aby přinesla trochu toho pohodlí navíc. Kolo jsem si vyzkoušel a skoro jsem ani nechtěl věřit, jaký je to rozdíl. V terénu jsem se pohyboval mnohem pohodlněji a jízdu jsem si užíval. Na starém Spiritu jsem se i na lesní pěšině cítil jako na tankodromu. Na Procaliberu jsem létal. A to v dobrém slova smyslu.

Moje zlepšení času tak nebylo jen o silnějších nohách, kratším spánku, ale výrazně se na tom podílelo i kolo, které bylo z úplně jiné kategorie. Každé další zlepšení už bylo méně efektivní, dražší a méně znatelné.

Rám

Za začátku jsem nad karbonem hodně váhal. Četl jsem nejrůznější zkazky, jak strašně rád křupe, že ho stačí někde ťuknout a je na vyhození. Není to pravda. Už jsem z ním zažil pár pádů, má nějaké oděrky, ale rozhodně nic fatálního. Navíc mám na rám doživotní záruku. Stát se může všechno, ale že by byl karbon křehký jako porcelán, to rozhodně ne.

Taková obecná internetová pravda o karbonu je, že tlumí vibrace. Když jsem přeskočil z hliníku na karbon, bylo to velký rozdíl. Ale je otázkou, za co všechno je zodpovědný rám jako takový a co udělá lepší vidlice a bezdušová kola s nižším tlakem. Pevně věřím, že je tam synergický efekt.

Stejně tak se mi hůře popisuje efekt IsoSpeedu, protože kolo na stejné úrovni bez něj jsem nezkoušel. Pokud však něco na kole pro Míle hledám, je to míra komfortu. A tu tenhle rám rozhodně splňuje.

Pohon

Páčka: SRAM Eagle NX

Kazeta: SRAM Eagle GX 10–50z

Přehazovačka: SRAM Eagle GX

Převodník: Absolute Black Oval 30z

Řetěz: SRAM Eagle XX1

Jelikož mě ještě život nenudí, nemusím hledat extrémy a jezdit všechny tyhle šílené akce na singlespeedu.  Mile rád využiju všechny výdobytky, které mi moderní doba nabízí. Volba správných převodů patří mezi důležitá rozhodnutí.

Kolo mi z výroby přišlo s 30 zuby na převodníku a kazetou s rozsahem 11–50 zubů. Přesmykače jsem se zbavil strašně rád, nikdy jsem ho neměl v lásce. Jenže v mnoha situacích mi přišlo, že mi zvláště z kopce docházely převody a nahodil jsem převodník se 34 zuby. Na druhou stranu na závodech typu Mílí mi přijde drcení zkopců naprosto zbytečné. Milerád obětuji trochu rychlosti, abych měl opravdu lehký stoupající převod.

Dřív jsem si říkal, že mít tak lehký převod je vlastně zbytečné a vyplatí se spíše chodit. Zadek si odpočine, nohy zaberou jinak já budu spokojenější. Nicméně čím jezdím rychleji, tím mi přijde lepší se častěji hecnou a kopec vyšlapat i s trochou více námahy. Časté nasedání a sesedání žere čas, a navíc ničí zajeté tempo.

S lehčími převody šlapu stojky s rozumnou kadencí a nemusím se z posledních sil převalovat přes každou úvrať. Když však narazím na těžký kopec, kde na převalování dojde, pevně věřím, že oválný převodník mi pomáhá. Stejně se hodí při překování překážek, kdy je třeba krátce zabrat.

Jakmile jsem vyměnit svoji NX kazetu za GX a získal 10 zubů na nejtěžším převodu, nemám svému rozsahu co vytknout.

NX páčka mi vydržela z výroby a odváděla vždy precizní práci. Po těch 30 tisících kilometrech mi akorát zpuchřelo těsnění, co zadržovalo špínu a vodu. Co jsem obecně slyšel, tak i když je řazení od SRAMU dražší, vydrží tvrdší zacházení než Shimano. Sám mohu těžko soudit, protože jsem nevozil porovnatelné sady.

Pravdou je, že i když mi NX přehazovačka sloužila dobře, po nějaké době se v ní objevil vakl, až se na jednom finálním šlápnutím rozložila. Nahradil jsem ji za GX verzi a problémy s řazením mám jen při hromadách bahna, což se dá očekávat. Jinak jsem velmi spokojený.

Co rozhodně mohu doporučit jsou řetězy z vyšší sady. Na X01 (či XX1) bez problémů najedu 3 tisíce kilometrů. A to je na Míle více než dostatečné. Vyplatí se to i finančně. GX je sice o půlku levnější ale na X01 najedu minimálně 3x tolik.

Brzdy

Kotouče: Shimano XT SM-RT76 180/160

Destičky: Shimano XT BR-M785 kovové G04S

Písty/Páky: Shimano SLX M7000

Původní Deore z výroby, kotouče i organické desky musely jít pryč. Dokonce i na pražských kopcích se mi páky propadaly a vůbec si nedokážu představit, co by dělaly někde v Krkonoších s naloženými brašnami. Výměna za vyšší řadu rozhodně pomohla.

Na Mílích dostávají brzdy opravdu hodně zabrat a jízdy z kopce jsou dlouhé a vyčerpávající. Samozřejmě záleží, jak moc to pustíte…

Už bych rozhodně nevyrazil s organickými deskami. Kovové destičky beru jako naprostý základ, protože je hrozně nerad vyměňuji. Celé Míle jsem sjel jen na jednom páru, a ještě mi zbylo dost materiálu na další závod. To je důkaz místo slibů.

A ještě taková drobnost, závlačky jsem vyměnil za šroubovací, abych s sebou nemusel vozit kleště.

Pedály CrankBrothers EggBeater 3

Hodně jsem si oblíbil šlehače, a proto už pár let vozím CrankBrothers EggBeater 3. Na XT Shimana jsem hodně nadával, když se mi na Carpatia Divide často zasekávaly. V zimě se mi navíc při zašlápnutí úplně rozpadly. I když často slýchávám, že pedály od Shimana jsou nesmrtelné, já měl nějakou smůlu.

Šlehače mi vyhovují a je to spíše o osobní preferenci. Mají i svoje nevýhody. Na konci jsem měl kufry téměř placaté a obě ložiska zralá výměnu. Kdybych měl jet tam a zpět, musely by v polovině dostat servis. Ten je naštěstí poměrně jednoduchý.

Navíc se pěkně zajídají do bot, vytlačují mi do nich díry a musím ještě vozit kovový plíšek, který mi je ochrání.

Kliky 170 mm SRAM Eagle GX

Loni jsem svoje kliky upgradoval powermeterem od polské značky INPEAK. Stojí sice nekřesťanské peníze, ale pro trénink to je výborná pomůcka. Na závod se to hodí hlavně prvních 24 hodin, kdy se nechci totálně odrovnat a hlídám si maximální výkon. Další dny už probíhá samoregulace, kdy už stejně nejsem schopný vyvinout mnoho síly.

Při výměně klik jsem zvolil kratší variantu a ze 175 jsem šel na 170. I když v danou chvíli to bylo spíš otázkou, co je skladem, mají kratší kliky svoje odůvodnění. Vedou k větší kadenci a větší kadence vede k nižšímu zatěžování kloubů. Za poslední rok se můj šlapací patern výrazně změnil a často se přistihnu, že do kopce dávám 100 otáček za minutu bez známky potu.

Sedací část

Sedlovka: Karbonová Bontrager Pro Seatpost

Sedlo: Specialized Phenom Expert

Karbonová sedlovka umocňuje efekt Isospeedu a dodává mi trochu pohodlí navíc. Upínám na ni brašny jakékoliv velikosti, ani se o ní nijak nebojím. Dobrá komponenta přímo z výroby.

Sedlo je moje nejstarší komponenta na kole. Myslím, že se blížím ke 40 tisícům najetých kilometrů a stále drží, nepropadá se, i když strany už má trochu ošoupané. Za tu dobu jsem si ho dokonale vyseděl a trochu se děsím momentu, ho budu muset měnit.

Co jsem tak pochopil, měkké sedlo je pohodlné jen na krátké vyjížďky. Na dlouhé švihy je už třeba sedlo tvrdší. I když se na dotek může zdát jako mučící nástroj, i po pár dnech se na tom dá sedět. V obchodě mi ho doporučili, a ještě změřili zadek.

Kokpit

Gripy: Ergon GS2

Řídítka: Karbonová Bontrager Kovee Pro 31.8        

Představec: Bontrager Elite

Při jízdě na kole existují tři kontaktní místa – zadek, nohy a ruce. A právě ruce považuji za to nejdůležitější. Zadek ať si trpí, nohy taky něco vydrží, ale odrovnané ruce mohou dlouho trápit i po závodě. Pokud se pohybujete 20 hodin denně, dostanou ruce tolik ran, že by mi bylo líto jim to počítat.

Abych posílil tlumení vibrací, zvolil jsem karbonová řídítka. Ten efekt jsem ale sám o sobě příliš nepociťoval. Se zavřenýma očima bych asi nebyl schopný říct, jestli mám hliník nebo karbon. V tomhle doufám, že nějaký efekt tam prostě je.

Co mi přijde jako mnohem účinnější investice jsou gripy. Asi každému vyhovuje něco jiného, ale pro mě to byl návrat k rohům. Vozil jsem je na starém kole a na novém jsem byl od nich trochu odrazován. Že už se nevozí, řídítka jsou široká a není to třeba. Jakmile jsem si ale pořídil Ergon GS2, byl jsem na tom o míle lépe.

Dřív jsem experimentovat s triatlonovými nástavci a vnitřními rohy. Jenže na Mílích se jezdí nahoru a dolů a nástavce jsem skoro nepoužíval a vnitřní rohy mi s necitlivostí rukou příliš nepomohly. Rohy jsou úžasné v tom, že jenom trochu pootočím ruce a už je mám v úplně jiné poloze. Rozhodně mohu doporučit.

Kola

Ráfky: Bontrager Kovee Pro 30

Niple: DT Swiss ProLock

Dráty: DT Swiss Aerolite

Pláště: Předek Schwalbe Rocket Ron 2,25; Super Ground, ADDIX SpeedGrip, Zadek Schwalbe Racing Ralph 2,25; Super Ground, ADDIX Speed

Náboje: Předek SON 28, Zadek DT Swiss 240

Kola na kole jsou, jako ostatně všechno, velká věda. Zde jsem udělal velký pokrok, když jsem byl dlouho zaseknutý v archaickém myšlení – pláště nabombit na maximální tlak a vozit co nejužší, aby to jelo rychle. Na Mílích strávíte v terénu opravdu hodně času. A co je rychlé někde na cyklostezce podél Vltavy, nemusí být rychlé a už vůbec ne pohodlné, když projíždíte jeden kořen za druhým.

Pláště mohou být jednou z nejlepší investic, co se týče poměru cena výkon. Za relativně malé peníze získáte úplně jiný jízdní zážitek. Na akci typu Mílí jsou určitě nejlepší nějaké XC pláště, které dobře odvalují. Konkrétní značka a model je už hodně o osobní preferenci.

Zatím jsem vždycky všechno dobře odjel se Schwalbe. Obvykle točím modely Rocket Ron, Racing Raplh a Racing Ray. Letos jsem dal jsem přednost s verzím s větší mírou ochrany, abych nemusel řešit případné problémy. Určitě se mi vyplatil vpředu větší vzorek, protože bahna letos bylo požehnaně.

Bez bezduší (nebo s dušemi) bych už jezdit nechtěl. Malý tlak zlepšuje průjezdnost těžkým terénem a zvyšuje pohodlí. Jelikož mi bezduše každý den ztrácely trochu tlaku a nikdy jsem nedofukoval, byl můj prožitek lepší a lepší. Před cílem mi to už trochu ujíždělo v zatáčkách, ale dobrý.

Dynamo není na akce typu Mílí ideální, protože s nízkou průměrnou rychlostí toho tolik nenabiju ani tolik nezasvítím. Navíc s rychlým nabíjením se dá doplnit šťáva na CPčkách a příliš se nezdržovat. Na moje menší nároky to ale stačilo.

Vidlice RockShox Reba BL

Na vidlici z výroby jsem zatím ještě nešáhnul. Vzduchové odpružení má rozhodně svůj význam. Na starém Authorovi jsem měl pružinovou a sloužila spíš jen pro okrasu, aby kolo působilo horsky. Tady skutečně poznám, když se vrhnu do těžkého sjezdu a vidlici zapomenu zamknutou.

Rozhodně to je další krok pro odlehčení zátěže na ruce. Na pevné vidli bych opravdu jezdil nechtěl. I když spoustu menších otřesů nevykryje vidlice sama o sobě, ale funguje v synergii s nízkým tlakem v pláštích. Tady zatím žádný upgrade neplánuji, protože by byl hodně drahý a nejsem si jistý, jestli by stál za to. Nerad si připlácím jen za hmotnost.

V sérii „1000 Miles 2021“

Napsal:

Michal Ozogán

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *