Tak už se nám to pomalu blíží. Poslední tři týdny, kdy je ještě možné něco rozumného natrénovat. Pak následuje generálka v podobě Bike Extreme 444 a po ní už jen regenerovat a pilovat detaily mého nového itineráře. To je ta nejjednodušší a skoro se obávám říct nejoblíbenější část mojí přípravy.
A co jsem zjistil za ty poslední dva týdny? Že moc jezdím na kole! Ne, vážně. Jak jsem měl teď trochu méně času, změnil se můj život na práci a kolo, na nic jiného už prostě nezbyl prostor. To není stav, který by byl dlouhodobě udržitelný. Trénoval jsem moc dlouho a teď potřebuji trochu voraz.
Po Everestingu to chtělo nějaký klid. Úplně mi to nedošlo. Podcenil jsem to a na jedné vyjížďce jsem zjistil, že nohy mi už do kopce prostě nechtějí šlapat. Proto jsem to hned na začátku vzdal, vrátil se domů a užíval si volna. A to jenom proto, abych se pořádně rozjel.
Taktikou posledních týdnů bylo pilovat dlouhé pomalé jízdy. Šlapat, šlapat a šlapat. Jenže už mám toho dost. Jsem docela rád, že s nařízeným homeofficem můžu volit mnohem kopcovitější a intenzivnější vyjížďky. Jen se to teď snažím nacpat do rozvrhu ještě před snídaní.
Při pokořování 13 kopců mi navíc došlo, že není tak úplně od věci, se do toho pořádně opřít i při delších jízdách. Jenom to všechno uregenerovat. Paradoxně je můj nájezd za poslední dva týdny nejhorší od února, ale rozhodně nemám pocit, že bych se flákat. Zvláště když jsem včera zkoušel makat na maximum přes 6 hodin.
Takže teď zpět do postele. Teprve po spánku se přece dějí ta adaptační kouzla.
