Přijde komické, jak jsem tu před 14 dny řešil květnový závod a hledal jeho možné náhrady. Podle aktuálního vývoje to vypadá, že pokud se něčeho zúčastním, tak to bude jen na domácí půdě. I když ale doba nepřeje, není třeba propadat panice.
První, co bych zmínil je, že jsem si ze smutku zajel na otočku z Prahy na Ještěd. Vrchol jsem dobyl kolem druhé hodiny ranní. Pod nohama mi křupal sníh, do očí mi foukal ledový blizard a jako na potvoru mi zamrzla přehazovačka. Mohu potvrdit, že jsem si to užil.
Taková akce rozhodně není běžným tréninkem a na fyzickou přípravu je spíš kontraproduktivní. Dokáže ale otestovat spoustu věcí:
- Naučil jsem se pracovat v nízkých teplotách. Zhruba 10 hodin jsem strávil pod třemi stupni, polovinu z té doby mi mrzlo.
- Kombinace letní treter, nepromokavých ponožek a návleků na špičky fungovala překvapivě dobře. Na co si musím dávat pozor je, aby boty moc neškrtily. A nejvíc teplo mi do prstů šlo, když jsem musel vyšlapat kopec.
- Jet celou noc je kurva těžký. Stojí to hodně sil. Ale zhruba 200mg kofeinu každých 5 hodin to dělá snesitelných.
- Zkoušel jsem i nějaké alternativy jako muzika nebo žvýkání, ale na kofeinový kopanec prostě nic jiného nemělo.
- Překvapivě dobře jsem se vyrovnal s nedostatkem spánku a další dny jsem spal normálně, necítil jsem se unavený. Jen jsem prostě vynechal jednu noc.
- Na 19 hodin jízdy mi stačí dva pytlíky jídla.
- Měl bych něco udělat s posedem. Ke konci jsem cítil, jak se rukama příliš zapírám o řídítka. Tělo se zbortilo. Možná by to vyřešil krátký spánek.
- Přehazovačka zamrzá. A neobjevil jsem lepší způsob, než sjíždět do nížin a cvakat nahoru a dolů, dokud se nechytí.
- Když mám plné zadní kapsy dresu a jdu do hrazdy, fouká mi na ledviny.
No jednoduše jsem si to užil. Hned první neštěstí mě potkalo, když jsem po 20 kilometrech zjistil, že jsem si nevzal zadní světlo. Vracet jsem se pro něj už nechtěl, tak jsem používal čelovku přichycenou na sedlovku.
Rozhodně mi ta cesta dala spoustu podnětů k přemýšlení.
Ale teď zpátky ke covidu, který hodně zamává nejenom s letošní sezónou, ale i s celým světem. Dost možná ještě v létě nebude možnost cestovat do zahraničí a ohrožený bude i 1000 Miles Adventure. To se sice může konat v nějaké ořezané české variantě, ale je otázkou, jak dlouhá bude trasa, jak se dohodnou všechna povolení a jestli za takového stavu má cenu pořádat jubilejní 2020 verzi … nechci předbíhat, ale rozhodně to bude výzva.
Příští týden mi začíná další tréninkový cyklus, ale vlastně už ani nevím, na co se připravuji. Na druhou stranu, jezdit mě baví, tak prostě budu jezdit dát. Jen pozměním svoje plány, které původně vrcholily odletem do Itálie.
