Uplynulý týden jsem měl vyhrazený na delší vyjížďky. Těšil jsem se, kam až se na kole vydám a jaké nové cesty objevím, ale ono se to trochu zkomplikovalo.
Často se nacházím v okruhu do 5 km vzdušnou čarou od domova, což odpovídá zhruba 10 km jízdy jedním směrem a potom přes druhý směr zpátky. To mi pokryje obvyklé 2h výjezdy, kdy se nemusím bát technických problémů a nenadálých změn počasí, protože si to podle potřeby a chuti kdykoliv můžu zkrátit domů nebo naopak prodloužit.
Na delších vyjížďkách mám rád právě to, že nemusím objíždět už tolikrát jeté traily v blízkosti domova, ale můžu investovat první a poslední hodinu na přesun a zbytek času objevovat neznámé prostředí. Pokud k tomu přidám i rychlost, bývám mile překvapen, kam až se během 5 hodin dostanu. Už to ale vyžaduje trochu plánování navíc – podívat se na předpověď počasí, na radar, zabalit dostatek pití, nějakou sušenku, sadu na opravu defektu a naplánovat trasu.
Návrat v čase
V prosinci jsem si při jednom pádu ohnul patku. Kromě škrtání o výplet při dvou nejlehčích převodech mi to nijak nevadilo, řadil jsem jen do třetího a překvapeně zjistil, že i s nejlehčím převodem 26/28 lze vyjet všechny kopce, jen s trochou víc námahy a nepohodlí. Materiál se unavil až nyní…
Odneslo to kolečko na přehazovčce, kterému se přestalo líbit nechat sebou otáčet nakloněné, a tak se zaseklo. Nejdřív jsem si říkal, proč mi to vůbec nejede, ale když jsem pootočil nohama proti směru záběru a řetěz se mezi klikama a kazetou povolil, začal jsem tušit, že něco nebude v pořádku.
Ať to zkrátím, zvládl jsem takhle najet asi 50 km ve 2 vyjížďkách a 1 přesunu, občas se kolečko umoudřilo a otáčelo se pěkně, jindy měnilo názor v průběhu jednoho otočení klikama, což bylo obzvlášť výživné.
Teď můžu jen tiše doufat, že to byly mé největší technické problémy roku.
Jaromír Šolc