1000 Miles Adventure 2021
Den #10 Jak jsem čuchal brambory v každé zatáčce

„Michale, vstávej. Prší.“ Vzbudil mě známý hlas. A opravdu. Na spacáku se mi leskly dešťové kapky. Kdyby to bylo na mě, spal bych jako zabitý a po probuzení bych se divil, proč jsem tak mokrý. Okamžitě jsme začali sklízet naše improvizované nocležiště.

Poslední noc jsem spal ve veškerém oblečení krom ponožek a dresu, který mi dělal na tvrdé zemi polštář. Byl jsem prakticky hned připravený vyrazit. Milan se spacákem v náručích se chvíli krčil pod stromem a trochu jsem ho podezříval, že jakmile přestane, je do něj připravený opět zalézt. Taky bylo teprve půl čtvrté.

Nakonec jsme úspěšně vyrazili na cestu. Do cíle nám chybělo zhruba 90 kilometrů. Ukázalo se, že nás vzbudila jen lehká přeháňka, protože hned po sbalení přestala. Budíček to byl ovšem úžasný a asi se naučím spát takhle na pankáče častěji.

Království za ponožky

Ty nejhorší cesty se nám podařilo překonat v noci. Většina z dnešního koláře byla dobře sjízdná a byli jsme vysoko nad typickým mílařským průměrem 10 km/h. Poslední kopec závodu Dyleň byl samozřejmě náročný. Na druhou stranu proti tomu, co jsme zažili, to byl takový brdek při cestě. Některé jeho recenze byly dost lakonické:

Vrchol nestojí za návštěvu, bez občerstvení. Olda

Sjezd dolů jsem si užil. Ruce už byly dost omlácené, ale věděly, že tolik už toho po nich chtít nebudu. Ještě jsme ale před sebou měli jeden náročný úsek – bahenní lázně kolem Stebnického potoka. Jestli jsme teď na některém místě neměli bláto, už to nehrozilo.

Někde před Lipovou jsem na poslední chvíli zavelel: „Drát!“ To bylo o fous. Milan obětoval dva igelitové pytlíky, aby byl alespoň trochu viditelný. Hned za ohradou se stavěla nová cyklostezka. To se zas Míle budou muset přetrasovávat.

Ve vesnici jsme se stavili u místního vietnamce. Do cíle zbývalo nějakých 30 kilometrů. Ještě včera to vypadalo, že se budeme muset stavovat v Chebu. Milan totiž neměl žádné oblečení na převlečení v cíli. Jenže doma mu oznámili, že jede závod a žádné zajížďky se dělat nebudou. Já si tam alespoň koupil čisté ponožky. Bílé.

Konec dobrý, všechno dobré

Vyrazili jsme do poslední etapy. Milan si do dresu strčil chipsy, zahákoval se a chroupal za mnou. Ani nenabídl! Ještě že jsem měl vlastní dobroty. Silnice střídaly cesty s bahenními jezírky. Ty už jsem se nenamáhal objíždět a střílel je středem. Jednou se mi to vymstilo, že jsem muselo z kola vyskočit a pád jsem ustál jako zkušený gymnasta.

Kolem vodní nádrže mě Milan učil, jak správně hákovat, když jsme si vyměnili role. To mám z toho, že jezdím sám.

A pak jsme už jen čichali brambory. Byly blízko. Alespoň podle navigace. Už jen poslední bahno a cílový oblouk nás očekával.

Přesně o jedenácté jsme jím projeli. Výživných 1859 kilometrů jsme zvládli za 8 dní a 20 hodin. Podělili jsme se o třetí místo. Ale o to vlastně ani tolik nešlo. Jsem hlavně rád, že jsem dojel spokojený, v dobré kondici a že budu jezdit dál.

A jaký to vlastně bylo

Asi by bylo dobré tady vepsat nějaké shrnující prohlášení jaké ty letošní Míle byly. Nesumíruje se mi úplně jednoduše, ale přesto se o to pokusím. Jsem celkově spokojený. Spousta úseků mě bavila, necítil jsem se zničeně, i když jsem jel na hranici možného. Získal jsem další zkušenosti, takže příště zase budu o kousek rychlejší.

Jsem rád i za trochu horší počasí, i když ty největší bouřky schytali až jezdci za námi. Bylo to celkově zajímavější, než když předloni sprchlo na deset minut. Úplně nový rozměr tomu přidala i ta jižní část. Strávil jsem mnoho hodin přípravou aplikace, která mi z gpx trasy vyplivne všechny přístřešky, obchody a benzinky na cestě, ale nakonec jsem ji nepoužil a jezdil na dobrou vůli. Že vždycky se něco najde. A našlo.

Škoda, že se nejelo 2020 mil, mohlo to být ještě zajímavé. Klidně bych razil dál. Příští rok rozhodně nepojedu. Jet Míle 3 roky po sobě je samo o sobě dost a je na čase to zkusit i někde jinde. Jednou se určitě na startu rád ukážu.

Kolo

Technické problémy už se mi dlouhou dobu vyhýbají a prakticky jsem žádné neřešil. Maximálně přehazovačka byla po bahenních úsecích méně ochotná a v posledních dvou dnech mi páčka dost zatuhla. Pozávodní diagnostika odhalila problémy, které mě při jízdě ani moc netrápily:

• Ložiska v pedálech potřebovala vyměnit. Jezdím šlehače. Materiál mě stál 100 korun. Kufry byly poslední den, dva taky takové volnější. Viz foto.
• Vyměnil jsem lanko a bowdeny. Patka byl trochu ohnutá.
• Mám odřený kluzák vidlice. Nic hrozného, je to spíš v horní části a jemný smirkl odstranil ostré hrany.
• Zadní kolo trochu hází do strany. Bude chtít vycentrovat.
• Ložiska v hlavovém složení kaput.
• Jel jsem na jedny kovové destičky. Vydržely tisíc mil a pořád je jezdím. Jen brzdy chtělo odvzdušnit.
• SRAM XX1 řetěz drží.
• Pláště – bez defektu, jezdím dál.

Tělo

Kromě vyrážky, co mě chytla někde k začátku, jsem na tom byl velmi dobře:

• Vůbec mě nebolelo za krkem! Nevím, jak se mi to podařilo, píchalo mě tam na každých Mílích, ale letos bez problémů.
• Záda – chacha, dobrý.
• Nohy – V Orlických mě trochu chytalo koleno, ale pak se to spravilo.
• Chodidla – Bez problémů. V předchozích ročnících jsem přicházel o cit v palcích a malíčcích. Letos bych mohl po dojetí běhat.
• Zadek – Bolel, ale dalo se na něm jezdit. Takže nic strašného.
• Ruce – Moje Achillova pata. I když na tom byly lépe než předloni, pořád to nebylo ono. Relativně brzo jsem jel ojeté dlaně, což připisuju rukavicím. Udělal jsem do nich díru, takže už jsem si stejně koupil nové. Zatímco předloni jsem ztratil cit v prstech levé ruky, letos to postihlo pravou. Nevidím tam systém. Každopádně ztráta citu nebyla tak výrazná. Jemnou notoriku už ovládám a palec se ještě vzpamatovává.

Za hezké fotky díky Anně Kopkové.

88 km

Vzdálenost

1 478 m

Převýšení

7:08

Doba

Zobrazit aktivitu

10. července 2021 | #Míle