Wschód 2021
Den #5 Jak mi hlavu pletlo „dežaví“

Na ultra se mi nezdají sny. Proč taky? Ještě aby se mozek zaobíral výrobou nějakých nesmyslů, které stejně netočí pedály. Ne, téměř okamžitě se přepínám do nejhlubšího módu klimbání. Jen minutu či dvě si užiju polohu ležmo, kdy vím o tom, že nešlapu a že si alespoň na chvíli schrupnu.

Obvykle mě z té prázdnoty vytrhne budík. Hlasitost si nastavuji na maximum, ale ani to není zárukou úspěchu. Ráno si tuhle práci vzal na triko někdo jiný – pohraniční stráž. Svítili na mě reflektory a houkali nějaká slova, kterým jsem nerozuměl. Chvilku jsem nebyl schopný reagovat, protože jsem vůbec netušil, co se to děje a proč je tady to světlo. Je přece noc! Musel jsem vypadat jako zdrogovaný.

Teprve po chvíli mi začalo docházet, co se to děje. Takhle dvojce naštěstí mluvila anglicky, takže vyřízení bylo mnohem jednoduší. Opět jsem předal svoji občanku a tentokrát jsem byl schválen mnohem rychleji. Za deset minut se to všechno vyřídilo a já mohl zase v klidu spát.

Pašerácké cesty

Když jsem měl oči otevřené a mysl svěží, do spánku se mi až tolik nechtělo. Zažil jsem přece překvapení! A toho je nutné využít! Sbalil jsem svoje saky paky a vyrazil na poslední etapu. Byly čtyři ráno, ještě tma. Zpětně si říkám, že to asi bylo strašně hloupé spát takhle exponovaně, navíc v poslední vesnici před hranicí. Jasné myšlení ale patřilo mezi lukrativní zboží.

Po pěti minutách jsem potkal tu samou hlídku a popřáli mi hodně štěstí. Určitě čekali na další závodníky. Doufal jsem, že je zdrží.

Ráz krajiny se změnil. Opustil jsem příjemné asfalty a projížděl lesními stezkami plnými mokrého kamení. Bál jsem se, abych do toho Ruska opravdu nezabloudil. To bych vysvětloval jen velmi těžko. V hustém lese jsem se cítil jako pašerák. A dobrý, protože jsem tam živou duši nepotkal.

Vlastně by to celé bylo docela příjemné, kdybych neměl omlácený zadek. Relativně mi to jelo. Užil jsem si východ slunce a ranní mlhy. Dokonce se mi podařilo vyhnout další hlídce, když jsem je viděl zrovna odjíždět. Z psů jsem byl natolik otrávený, že jsem málem byl já ten, kdo štěkal a ztišoval jsem je nevraživým pohledem.

Když jsem se ale vrátil na asfalt, a jásal, že to pojede, přišlo na mě strašné spaní. A když myslím strašné, tak fakt strašné. Asi se není čemu divit, když za poslední dvě noci jsem napsal v součtu dvě a půl hodiny. Nechtěl jsem ale zkoušet odpočinky ve škarpě, ačkoliv se mi to celkem vyplatilo na Mílích. Měl jsem pocit, že cíl je už za rohem a „nějak to dám“.

Začátek konce

Jenže cíl za rohem rozhodně nebyl. Buď jsem nikde neměl datové pole na zbývající počet kilometrů nebo jsem se bál tam podívat. Do Gdaňsku mi zbývalo více než sto mil. A to už nejde překonat jen tak na jedno nadechnutí.

Začal jsem proto mluvit. A nahlas říkat svůj názor. Využíval jsem tu jedinou společnost, kterou jsem měl – sebe sama. Komentoval jsem svůj stav. Komentoval jsem cestu. Komentoval jsem, co jsem viděl. Určitě by mě vzali i do televizních novin.

Docházelo mi jídlo i voda. V těch malých vesničkách nic kloudného nebylo. Se zoufalým pohledem jsem očekával moře. Přes ty malé kopečky ale bylo v nedohlednu a na mapu jsem se radši nedíval. Věřil jsem, že neúprosný pohyb dopředu mě tam dostane.

Když jsem se ocitl na pobřeží, myslel jsem, že to nejhorší je za mnou. Už jen kousek přece. Šeredně jsem se zmýlil. To pravé dobrodružství mě teprve čekalo.

Hrátky s myslí

Ukázalo se, že polské pobřeží se skládá z nerovnoměrně rozložených panelů. Jako když se jezdí vlakem, se od mých kol odrážel pravidelný zvuk tudu tudu tudu tudu… Měl jsem toho po krk. A jak z toho bolel zadek … Vteřinu, co vteřinu jsem nadskakoval v rovnoměrném rytmu. A nemělo to konce.

V Nowe Pasłęce jsem si koupil trochu jídla, aby mi to vydrželo do cíle. Místní jsem zaskočil bezkontaktní platbou. Paní prodavačka se strašně bála, že jsem nezaplatil.

Za vesnicí na mě přišla neskutečná krize. Přestával jsem o sobě vědět a zapomínal jsem, že ještě jedu závod. Co ale bylo nejhorší – neustálý, silný pocit Déjà vu. Byl, a pořád jsem, bytostně přesvědčený, že jsem tam v okolí Gdaňsku nebyl poprvé. Znal jsem každý kopec, každý sjezd i každou cestu. Všechno, co jsem viděl, jsem dobře poznával. Neskutečné.

Nemůžu říct, že by závěr cesty byla nějaká krása. S mořem přišel vítr. Byl silný, a ještě se blížil déšť. Vozil jsem se buď po kodrcavých cestách, kde jsem nadával jak skřet nebo po silnicích s hustým provozem. Ani jedno se mi nelíbilo. Soustředil jsem se na jízdu, aby mě nedej bože něco nesmetlo.

Konec

Když jsem přejel Vislu, letargie mě opustila. Už nemělo cenu nadávat, nemělo cenu lamentovat nad svým osudem. Cíl byl blízko! Na asfaltové cyklostezce jsem to rubal ze všech sil. Moc jich sice nebylo, ale já cítil rychlý jako vítr. Nejspíš mi foukalo do zad.

V Gdaňsku to bylo velmi zajímavé. Poloopuštěná průmyslová střediska vystřídalo historické centrum. Motal jsem se mezi hloučky lidí, místy radši tlačil, jak tam vůbec nebylo k hnutí. Byl to těžký terén. Trasa ale byla trasa. A já nevypadal, že sprintuji poslední metry.

Do cíle jsem dojel vyčerpaný, ale šťastný. Dostal jsem krásnou kovovou medaili, i když takových věcí si až tolik nevážím. Když bych si chtěl závod připomenout, nebudu se chlubit nějakým kusem kovu, ale spíše se podívám na mapu … nebo si přečtu tento článek. I slavná Mílařská trička mi leží někde na dně skříně.

Pokud jde o umístění, skončil jsem sedmý. A bylo to docela o fous, protože před dalším v řadě to bylo asi o 20 minut. Nedlouho poté, co jsem dorazil, se rozpršelo. A pršelo celou noc…

187 km

Vzdálenost

929 m

Převýšení

14:12

Doba

Zobrazit aktivitu

5. srpna 2021 | #ZaHranicemi