Wschód 2021
Den #1 Jak jsem za sebou trousil vybavení

Je to ta neuhasitelná žízeň po neznámu. Vydávat se pořád dál a dál a hledat konec samotného světa. Já naštěstí vím, že náš svět není žádné koleso od auta, aby měl konec a začátek. Na druhou stranu existuje zažité myšlení, že čím dále na východ jdeme, tím víc se dědiny stávají konci světa podobnější.

Mým úkolem nebylo nic menšího než přejet část východní hranice Evropské unie. Jak už jistě tušíte, v mém případě to bylo na kole a v co nejrychlejším možném čase. Dovolená je totiž horké zboží.

Celé to organizoval Leszek Pachulski, který v tomhle odvětví není žádný nováček a nebál bych se ho označit polským Kopkou. Měl jsem to štěstí objevit se na jeho Carpatia Divide a zkušenosti mi napovídaly, že o zábavu bude postaráno.

Obhlídka trati patří mezi důležité fáze přípravy. Nebylo vůbec jednoduché načrtnout si nějaký plán, protože Wschód se jel poprvé a nikdo tak úplně netušil, do čeho se řítíme. I když šlo o pořádnou porci kilometrů, něco přes 1400, relativně krátký časový limit pro dokončení závodu (200 hodin) mi napovídal, že to bude velmi jezdivé. I převýšení bylo spíše symbolické. A analýza přes Komoot slibovala větší množství asfaltu. Na fotkách připravených kol se objevovalo nezvykle velké množství gravelů.

Trasa se nevyhýbala větším městům a podle mapy to vypadalo, že to bude obchod za obchodem. Problém asi nastane až v noci, kdy lidi zalezou do svých domovů, sklepy se zavřou na petlice a já nebudu mít kde doplnit vodu. V nížinách moc studánek netryská a v každém potoce budou vyplavená hnojiva z polí a splašky z pastvin.

Velkou výzvou na trase bude určitě blízkost hranic Evropské unie, respektive Schengenského prostoru. Vedle Ukrajiny to asi nebude tak horké, ale když se budu pohybovat na dohled Bělorusku nebo Ruské Federaci, stanu se velmi rychle podezřelou osobou. Zvláště, když se tam budu pohybovat ve tři ráno. Ale střílet snad po mě nebudou.

Noční cesta

Využil jsem svojí nově nabité schopnosti přezouvat bezduše a nasadil pláště s menším valivým odporem. Sice tam nenahodím žádné gravelové užovky, ale aspoň si pojedu pěkně v pohodlí a odnesu si víc zážitků než jen rozdrncané tělo. Jen jsem si je víc nahustil, aby to taky svištělo. A na závěr jsem přidal triatlonové nástavce, abych se na těch nekonečných rovinkách nemusel prát větrem a ulevil svým zbídačeným rukám.

Jak se ale dostat na start? I když jsem slyšel, že polské železnice se dávno vzpamatovaly z komunistické mlhy a jsou nejméně jednu generaci před námi, těžko jsem mohl předpokládat, že si do kupy dali i východ. Tam bych čekal jen rozkodrcané lokálky, které o kolách slyšely jen z vyprávění a hádky s polskými průvodčími nepatří mezi mé záliby. Naštěstí se mi otevřela tzv. jižní trasa.

Dobře jsem na něj viděl, ale různé příběhy z nočních spojů mě znervózňovali
Dobře jsem na něj viděl, ale různé příběhy z nočních spojů mě znervózňovali

Pod rouškou tmy jsem se nočním vlakem z Prahy přesunul až do Humenného. Klasická mílařská cesta. Když jsem si přečetl pár článků, že to ve vagónech často vypadá jako v Sherwoodu, bál jsem se o bezpečnost svého kola. Naštěstí jsem seděl přímo naproti němu a spoléhal jsem na to, že pokud by s ním kdokoliv manipuloval, probudí mě šestý smysl.

Do Humenného jsem dorazil bez větších potíží. Ve vlaku jsem si vyslechl několik konspiračních teoriích o Covidu a podivoval se nad tím, jestli je opravdu nutné telefonovat v jednu ráno. Rychle jsem se na nádraží zorientoval a přesedl směr Medzilaborce.

Že jsem na dálném východě dokládaly nápisy zastávek v cyrilici. Okolo poledne jsem svojí první část cesty dokončil a dál už jsem se pohyboval za své. Trasu jsem si naplánoval pěkně po silnici, abych se nepouštěl do zbytečných dobrodružství někde po lesích. Těch si ještě užiju.

Nahoře na Laboreckém průsmyku jsem potkal pár hastrmanů (rozuměj slovenských strážců pořádku), kteří zde hlídali průchod do země. Nikoho nezastavovali. Na polských silnicích jsem se cítil jako lovná zvěř. Boční odstup byl jen zbožným přání a k realitě měl hodně daleko.

Vzít či nevzít

Za Cisnou jsem si koupil menší občerstvení. Strašně jsem si to užíval. Vůbec mě netížil čas. Jako úplně normální člověk jsem si sedl na lavičku a baštil. Zvláštní pocit. Zažehlo to ve mně takovou jiskřičku v hlavě, že občas by bylo fajn se zase někam vydat v nezávodním tempu.

Cestou jsem potkával tři druhy zajímavých lidí:

  • Zablácené závodníky Carpatia Divide, kteří počítali poslední kilometry do cíle. Wschód totiž začínal tam, kde Carpatia Divide končil. A pokud měl někdo dostatečně velké koule, mohl plynule přejít na další závod.
  • Zablácená kola na kapotách aut s velmi unavenými závodníky. Doufám, že řízení nechali na své manželky.
  • Vyleštěná kola na kapotách aut, která mě naštěstí předjížděla s větší mírou bezpečí. Ti jeli na start teprve teď.

Zdálo se, že jsem byl jedním z mála odvážlivců, kteří se tam vydali na kole. Podle pročítání facebookové skupiny závodu si většina kupovala dopravu pokoutnými autobusy a složitě sháněla ubytování v okolí startu. Jako vyznavač punkového stylu jsem si kus té štreky odjel pěkně na kole a místo, kam hlavu složit, jsem chtěl řešit až za šera.

Do Dwerniku jsem dorazil okolo šesté večer. Leszek mě tam přivítal s megafonem. I když jsme se viděli jen předloni, dobře si mě pamatoval. Na to, že se tam pohybovalo kolem tří stovek lidí, dobrý výkon. Já takovou paměť na tváře rozhodně nemám. A obvykle si závodníky pamatuju na základě kol, brašen a oblečení. On ten obličej jde pod vrstvou bahna často špatně vidět.

Potkal jsem se i se starým známým, Bartoszem Swiderskim, se který jsem měl to štěstí se potkat se na předloňské Carpatia Divide. Jako jeden z mála Poláků uměl anglicky, což mi dost zjednodušilo komunikační bariéru. I když je v polštině hodně slov podobných, nemám ji naposlouchanou a dokážu tak maximálně říct, že chci kečup.

Ubytování jsem si vybavil ve velkokapacitním stanu. Dostali jsme porci těstovin a místo večerníčku se pouštěl film. Snažil jsem se brzo usnout. Že jsem se ve vlaku moc nevyspal, byla dobrá taktika, protože teď jsem mohl zařezávat jako budulínek. Jistil jsem to ještě špunty do uší, i když ty představovaly spíše psychologickou podporu. Nepřišlo mi, že by příliš pomáhaly.

Budík jsem si nařídil na co nejpozdější dobu. Jednak jsem chtěl ze spánku dostat naprosté maximum a druhak jsem nechtěl být za toho vola, jehož zvonění vzbudí celou chasu. Ukázalo se, že moje obavy byly plané. Ráno mě bez větších problémů vzbudil ruch ostatních, takže jsem vstával mnohem dříve, než jsem předpokládal. Bylo to moje štěstí.

Jelikož jsem u sebe stále měl svůj dropbag, mohl jsem udělat několik důležitých rozhodnutí ohledně výbavy. To je vždycky složité. I když si často říkám, bez čeho bych se úplně v pohodě obešel, vždycky se nechám vycukat nějakou popichovačnou myšlenkou, která mi zboří sebevědomí.

Předpověď počasí nevypadala vůbec dobře. Zhoršovala se každou hodinou. Byla pěkná zima a na další dny jsem viděl nevyhnutelný déšť. A to jsem zkoušel hned několik zdrojů, abych si případně mohl vybrat ten nejoptimističtější. Ráno se ve vzduchu vznášela vlhkost, a proto jsem si pro všechny případy vzal ještě žďárák a nepromokavé kalhoty. Samozřejmě všechno úplně zbytečně, pršet mi začalo asi půl hodiny před cílem.

Smůlou to začíná

Mezi závodníky panoval čirý ruch. Jelikož jsme byli uprostřed „Covidové situace“, probíhal intervalový start. Nejspíše i kvůli právní jistotě vůbec nešlo o závod, ale o náhodné setkání tří stovek cyklistů, kteří budou projíždět tu samou trasu.

Z taktických důvodů jsem si vybral brzký termín:

  • Věděl jsem, že bych stejně vstal brzo.
  • Chtěl jsem využít co nejvíce světla.
  • A chtěl jsem se pokusit dorazit včas k rozhodujícímu přívozu přes řeku Bug. Ten měl otevřeno jen do desíti a objížďka měřila 30 kilometrů. Bylo to místo, kde se bude trhat vláček.

Začalo to velmi dobře. Po půlhodině jízdy jsem se ocitl na nejvyšším vrcholku trasy (zhruba 800 metrů nad mořem) a dál už to bylo vlastně jen z kopce. Cestou jsem předjížděl celou řadu závodníků. A to nejenom do kopce, ale i z kopce! Na svých gravelových užovkách jezdili dost opatrně, ale já jsem to se svými MTB plášti mohl prasit dle libosti. Ve sjezdech jsem na brzdy skoro ani nešáhl, však to taky byla široká šotolina.

Tyhle končiny rozhodně nebyly žádným koncem světa. Nejspíše kvůli turistickému ruchu se tu stavělo spoustu nových baráků, že by z toho brzo mohli být druhé Krkonoše. To cesty, ty na velkou pohodu rozhodně nevypadaly. I když to ze začátku frčelo, několik úseků bylo zarostlých jak Robinson před záchranou a mnoho cest bylo rozbahněno od lesáků a nedávných dešťů.

Stačilo několik sjezdů v nepřehledném terénu a z brašny na horní rámové trubce se mi podařilo vysypat několik věcí. Naštěstí jsem si toho všiml a vrátil se pro ně. Něco se mi podařilo sesbírat, ale neměl jsem v hlavně obtisklé, co všechno zkontrolovat. Došlo mi to až později. Chyběl mi olej na řetěz a mazání na zadek. No, snad se bez toho těch 1300 kilometrů obejdu.

Pomocí studia stop jsem došel k závěru, že jsem se na krátkou chvíli ocitl na špici. Zmizely totiž všechny ostatní koleje kromě těch mých. Jelikož jsme ale všichni startovali v jiný čas, bylo jen těžké odhadovat, kdo kde vlastně je.

Na žebrotu

Brzy mě ale dojel Krystian Jakubek, další starý známý z Carpatia Divide. Chvilku jsme se bavili a držel jsem s ním tempo. Nakonec mi ale zmizel v nějakém obrovském silničním stoupání.

Po osmi hodinách jsem dorazil do prvního většího města – do Přemysly. Doufal jsem, že seženu nějaké mazání na řetěz. Nahoře jsem zahlédl bikepark a doufal jsem, že tu nebude nouze. Nakonec se ale ukázalo, že tohle město o víkendu spí a všechny obchody jsou beznadějně zavřené. Na benzince jsem sehnal akorát oleje o několika stech mililitrech. Ty bych s sebou nechtěl tahat a ani jsem je neměl dát kam. Koupil jsem proto párek v rohlíku a jel dál.

Jenže se udělalo teplo a z řetězu jsem měl pěkný sušák. Koukal jsem po lidech, kdo by mi mohl trochu maziva vypůjčit. Všichni ale jezdili dost na lehko, že jsem to ani nezkoušel. Mezi domky na předměstí jsem objevil dva kluky, kteří u sebe na zahradě měli kolo. Zkusil jsem se polsko-česky-anglicky zeptat, jestli by neměly trochu maziva. Tvářili se dost podezřívavě, a nakonec zavolali svého otce. Vypadal, že mi chce dát flákanec.

Nakonec jsem ale trochu maziva ve spreji vyprosil. Teprve ve sjezdu mi došlo, že pán mi nastříkal dostatečné množství nejen na řetěz, ale i na zadní brzdový kotouč.

Příprava na draka

Když jsem se pohyboval na hranicích s Ukrajinou, byl všude klid a mír. Jen občas mi nad hlavami létali drony pohraničníků. Před závodem jsem se bál, jestli mě budou v noci někde nahánět. Byly to ovšem plané obavy. Jako mnohem větší nebezpečí se ukázalo moje pokračující trousení vybavení.

Když jsem se zastavil v Nikwi a setmělo se, chtěl jsem na helmě zapnout zadní blikačku. Jenže ouha, nebyla tam. Okamžitě jsem si vybavil ten moment, kdy se mi za přilbu zahákla nějaká větev a po chvilku tahání mě pustila. Blikačka zůstala pár desítek kilometrů za startem.

Co teď? Rozhodně jsem po silnicích nechtěl jezdit jako neviditelný. I když na kole jezdím rád v noci, nechystal jsem se obětovat svůj život. Naštěstí jsem měl řešení.

Stačilo použít několik elektrikářských pásků a upevnit čelovku do horní části přilby, abych ji mohl dle libosti natočit dopředu nebo dorazu, podle situace. Sice nesvítila červeně, ale to snad nebyl takový problém. Mnohem větší potíž byla, že jsem zapomněl elektrikářské pásky doplnit a neměl jsem možnost základnu pro čelovku přemístit. To byl den!

Nakonec se mi přece jen podařilo dát čelovku dozadu. Bohužel pouze na trvalo. Pokud jsem chtěl vidět vepředu, musel jsem se spolehnout na světlo z dynama (nebo si dát přilbu opačně, což jsem několikrát musel udělat). To je sice skvělé na rychlých šotolinách, ale má výrazné nedostatky v těžkém a nepřehledném terénu.

O tom jsem se mohl přesvědčit hned o několik kilometrů dál, když jsem se prodíral přes houštiny. Do rukou mě řezaly ostružiny, klouzal jsem se na vlhkých větvích a kolo jsem musel silou procpávat přes nekonečná keřiště. Těch 400 metrů mě vyčerpalo víc, než 10 hodin jízdy. Naštěstí jsem byl už daleko za všemi medvědími značkami.

Po tom zážitku jsem tak trochu ztratil elán. Přestalo mi to jet, a navíc mi došly zásoby vody. Zkusil jsem cestou pár studní, ale z žádné nevypadla ani kapka. Navíc byla zima a všude se začala srážet vlhkost. Moje průměrná rychlost, kterou jsem si hlídal, abych stihl přívoz, spadla pod červenou čáru. A to jsem na začátku závodu překonal nejedno ostré stoupání. Zpomalovat jsem začal až na rovinkách.

Poslední úder

Už jsem byl rozhodnutý, že si minimálně na hodinku někde dáchnu. Přívoz tím definitivně nestihnu … ale to bych nestihl tak jako tak. Zpomaloval jsem a nohy se prostě netočily.

Zrovna jsem dorazil do města Zámostí. Hezké to tam měli. Projížděl jsem osvětleným městským opevněním. I když se mi to velmi líbilo, těšil jsem se až dojedu na předměstí a najdu si nějakou útulnou autobusovou zastávku.

Narazil na takové plechové monstrum a dál se mi moc nechtělo. Nic lepšího po ruce nebylo. Ještě mi se zmrzlých prstů vypadla navigace, že se mi rozbila krytka nabíjecího konektoru. To byl konec všech neštěstí, které mě na cestě potkaly. I dál to bylo se zážitky, ale ne s těmi vyloženě smolnými.

Jelikož jsem spal takřka na trase, budila mě v noci světla dalších závodníků, kteří bojovali ve studené noci.

A mimochodem, název závodu se čte „Schúd“. Přišel jsem na to v cíli.

331 km
Vzdálenost
3 753 m
Převýšení
19:40
Doba

Zobrazit aktivitu

1. srpna 2021 | #ZaHranicemi