Report z West Carpathian Challenge 2022

West Carpathian Challenge jsem si představoval jako sladký bonbónek po nabyté sezóně. Je sice divné končit rok na začátku srpna, ale závodění bez podpory žere čas i síly. I proto jsem si vybral tuhle kratší výzvu, která měří datelných 600 kilometrů, a navíc je v dojezdové vzdálenosti. A medvědí … ti dělají všechno zajímavější.

Cyklistické přípravě jsem toho už moc nedal. Po Hope 1000 jsem si hlavně lízal rány a soustředil se na to, že v druhé půlce roku chci víc běhat. Kolo na mě smutně koukalo a začalo závidět teniskám, které jsem vytahoval častěji a častěji. Nehodlal jsem ale vyrážet na Slovensko bez plánu. Může z toho být skvělý testovací okruh, kde kompletně zahodím pravidlo – nezkoušej nic nového na závodě.

Pozorně jsem studoval počasí. První den mělo být pekelné vedro, ale budeme ve stínu hor, takže to nebude tak hrozné a další den se ochladí. Žádné velké deště jsem nečekal, takže jsem mohl jet pěkně na lehko.

Pozorně jsem si klikal na mapě studánky, aby mi nikdy nedošla voda. I pár občerstvovacích stanic, kde jsem chtěl nakoupit. Počítal jsem i se značnou improvizací v průběhu. Body na mapě pro mě představují především psychologický záchytný bod, protože nebudu muset odpočítávat kilometry až do cíle.

Ladění výbavy

Od SQlabs jsem pořídil nová řídítka s backsweepem 16°, který by mi měl pomoct s necitlivostí palců a další vnitřních prstů. Řešil jsem nějaké trápení s plášti, takže jsem nakonec opět skončil u Schwalbe Racing Ralph & Ray. Ty mě ještě nikdy nezklamaly.

Se zájmem jsem obul i vložky do ráfku CushCore. Ani mi tolik nešlo o ochranu proti defektu, ale zajímalo mě především slibované vyhlazování vibrací. Poslední dobou si hodně hlídám tlaky, takže před startem jsem ještě kontroloval podle elektronického měřáku. Vepředu 1 bar, vzadu 1.1 baru. Nutno podotknout, že pumpa i měřák mi ukazují velmi rozdílné hodnoty.

Podařilo se mi zbavit se podsedlové brašny, což mi pomohlo ve sjezdech a celkově jsem stlačil počet brašen na minimum. Na test jsem s sebou měl musette od Apidury. Velmi skladná taška, kterou jsem vezl v kapse dresu a chtěl ji používat pro pobrání prostorného pečiva. Až dojím, mohu ji zase schovat.

Plán byl vcelku jasný. Po startu držet svoje tempo a nesnažit se účastnit chrtích závodů. Obecně to v průběhu prvního dne moc nerubat, aby ze mě slunce nevysosalo všechnu sílu jako ve Švýcarsku. Ráno dorazit na CPčko, občerstvit se a tu hodinku si tam bez výčitek dopřát. Pak už jen rubat do cíle. A když to nepůjde, vlézt si do svého sáčku na mrtvoly – záchranného ždáráku – a tam si dát čtvrthodinový odpočinek.

Všimněte si velkého hrbu (zadku, chcete-li), kde jsem vezl bundu a pepřák na medvědy. Ten byl bohužel dost těžký a jak jsem dres propotil, dost se propadal.

Startujeme?

Vyrazil jsem Pendolinem do Rožmberoka a na zahřátí si dal „něco po trase Mílí“. Bylo sice vedro, ale když jsem se držel v nízkém tempu, bylo to příjemné poježdění a mohl jsem obdivovat výhledy. Zakončil jsem to trojitou porcí zmrzliny a přesunul jsem se do kempu. Jak se smrákalo, lidi na vesnicích mi hlásili, ať si dávám pozor na medvede. No … bude to zajímavé.

V kempu jsem si příjemně pokecal s dalšími účastníky a vyřídil startovní formality. Nikdy by mě nenapadlo, že kvůli mně někdo pohne brvou, natož začne jezdit štreky na kole. Jsem rád, že tenhle „občasník“ je pro lidi inspirací.

Uvelebil jsem se do trávy pod strom, nafoukl si svoji karimatku a lebedil jsem si tam až do rána. Příště si snad vezmu i polštářek! Hnul jsem si totiž s krkem 😂 Kdo se ale potřebuje otáčet, když to zajímavé je vepředu.

Medvěd mě v noci nesnědl, takže jsem byl skoro připravený v 9 ráno na startu. Proč skoro? Nějak se odstartovalo, aniž bych si všiml 😅Asi jsem se zakecal, ztratil pojem o čase a nevěnoval se zařazení do správné vlny. Já rozhodně na kole ještě neseděl, ale už se jelo. Palbou do kopce.

Štart druhého ročníka WCC! Veľa šťastia všetkým prajeme💪 #urpiner #longus #chimpanzeenutrition #mtbiker #westcarpathianchallenge

Posted by West Carpathian Challenge on Friday, August 5, 2022

Když mi po 10 minutách zmizelo čelo (to závodní), mohl jsem se přepnout na vlastní tempo, aniž by se mi cukal koutek. Drželi jsme se na hranici Tatranského národního parku a cesty byly super! A co víc, konečně jsem viděl Nízké Tatry z dálky. Pamatuju, jak jsem jel v roce 2015 prvně Míle, díval se poprvé v životě na pořádné hory. A teď jsem se díval, odkud jsem se díval … a byla to dobrá podívaná.

Ni déšť! Ni vítr! Ni slunce!

I ty sjezdy se mi konečně začínají dařit, takže jsem za sebou nechal i pár fullů. Neberu ale tak, že bych nějak moc riskoval. Důležité pro mě je, že i ve větší rychlosti neztrácím jistotu. Prostě jsem si jen začal víc věřit. A hned to jde líp a je to větší zábava.

Hned po Tatrách jsem vletěl do Kvačianské doliny. Bylo tam sice mnohem víc turistů než závodníků, ale když se navzájem respektujeme, vejdeme se tam všichni. Stoupal jsem úžasné lesní cestě a z okolí na mě padal příjemný chlad. Kdyby to takhle bylo celý den…

Ty by ovšem nemohlo být Slovensko! Když se přede mnou rozevřela rozpálená louka, vzpomněl jsem si, že ani nemám opalovací krém! Já zapomněl před startem. Rychle jsem se přetřel, aby se neřeklo a ta bílá místa se jistě vstřebají časem…

Dobrá příprava se ukázala jako základ. Kryštof Leffler se mnou jel chvíli, hned se ptal na vodu a já ho hned potěšil, že za 500 metrů je studánka. Proto se mě pak určitě zkoušel držet.

Stojaté vody jsem přeskakoval, ale z tekoucích jsem se napájel prakticky bez omezení. Na předchozí zážitky z Bohemia Divide jsem už dávno zapomněl. První ostřejší výstup mě čekal za Tvrdošínem a v něm hned první krize. Stoupání loukou nenabízelo žádný stín a bylo tak prudké, že tlačení kola bylo jedinou možnou volbou.

Když ale krize přichází, krize i odchází. Šlo jen o to šlapat a šlapat. A opravdu, spravil jsem si chuť na rozcestníku „Při studničce“, kde jsem natankoval plnou. A jelikož WCCH byl pro mě především experiment, vylepšil jsem svůj drink o jednu kostku hovězího bujónu. A že ta voda chutnala fakt dobře. Příjemný gulášový podtón.

V tomhle kopci jsem váhal, jestli jet. Ukázalo se to jako dobrá volba, protože v něm číhal fotograf.

Míšou proti krizi

Nahoře jsme se motali kolem kaluží. Musel jsem být neustále v pozoru, když jsem hledal kudy projet. Nechtěl bych tady být za mokra. I když mě tenhle úsek přes hřeben zbrzdil, užil jsem si ho.

Pak už prudký sjezd do Hrušína, jeden Míša a ice tea ve Vaňkově a hurá na rubačku kolem Oravy. Cesta byla pěkně po rovině, a navíc se držela pod stromy. Bylo jasné, že to slouží jako odpočinková pasáž.

Zpátky do kopců! Trase mě zavedla k Vodní nádrži Nová Bystrica. Krásné široké cesty, úžasné výhledy a dobrá nálada se mě držely. To všechno mě opustilo, když jsem stoupal k Mravenečníku. Až teď koukám, že je to (skoro) regulérní tisícovka.

Nedokázal jsem udržet tepy dole a začal jsem se přehřívat. Dokonce ani ten bujón v bidonu nepomáhal. Špatně se mi dýchalo, jak jsem celý den pojídal vyschnutý vzduch. Sedl jsem si do stínu a rozdýchával to. Druhá krize právě vrcholila! A vyřešil jsem ji jednoduše. Zvolil jsem si jednoduchou taktiku. Budu každý kopec vyjíždět tak pomalu, jak jen dokážu! Ta nejpodivnější vítězná taktika. Ale vyplatila se.

Sklon kopce se po chvíli zmenšil a já v serpentinách šlapal neúnavným tempem, až jsem se dostal opravdu až nahoru. Někde jsem ztratil Kryštofa, který spravoval navigaci. Bylo to naposledy, co jsem viděl závodníka na trase. Ne že by mi to vadilo 😅

Sjel jsem dolů až k Bystrici a mohl jsem se dát do kopy v odpočinkovém úseku. Už padla noc. Hmyz mi to lákalo ke světlu, takže jsem se snažil neotvírat pusu.

Lamač ducha

Jakmile jsem dorazil do Krásna nad Kysucou, tušil jsem, co mě čeká. Halekání opilé mládeže bylo posledním lidským zvukem, který jsem tu noc slyšel. Moje kolo mě neúnavně vedlo do hlubokých a vysokých Javorníků. Při plánování jsem prstem sledoval cestičky a uvědomoval jsem si, že tady žádné vymazlené asfaltky očekávat nemůžu. Tady se o zábava starala matička příroda.

Nejsem schopný vyprávět, na co všechno jsem v Javorníkách narazil. Byla tma a každá zákruta vypadala stejně. O to to bylo těžší. Přes to všechno jsem si věřil, že do CP dorazím kolem rozbřesku. To jsem se ale šeredně mýlil. Držel jsem si tempo lehce pod 10 km/h a dovolil bych si to označit za dobrý výkon.

Tenhle úsek má za úkol zlomit lidského ducha, mně ale zlomil drát ve výpletu. Byla tam taková divná cesta, vyježděná od technicky s hodně sypkým, pískovým podkladem. Strašně blbě se tam jelo. Řekl jsem si, že na to kašlu a chvíli jsem tlačil. Ale pak do mě štrýchalo svědomí, že to dám. Tak jsem naskočil a po pěti metrech se mi do výpletu zašprajcl klacek. Nejdřív jsem myslel, že je všechno ok, ale pak jsem si všiml v půlce zlomeného drátu.

Upřímně – byl jsem docela rád. Byla to cenná zkušenost. Tohohle jsem se vždycky bál a teď vím, že to není konec světa. Usoudil jsem, že jízda bez jedné špice nebude problém, ale ve sjezdech to nebudu tolik prasit. Horší bylo, co s visícím drátem. Část u náboje jsem spojil pomocí pásku, ale u ráfku mi to nešlo. Rozhodl jsem se proto k radikálnímu řešení a část drátu uštípl. To jsem netušil, že mi nipl zapadne do ráfku a bude mi tam dalších 350 chrastit 🤬😂Poučení pro příště.

Alespoň jsem uprostřed hor narazil na automaty na nápoje a svačinky. Takže jsem si koupil jednu horkou čokoládu, tubu lentilek a jelo se mi trochu líp. Největší vysvobození ale bylo, když vyšlo slunce.

Restart

I když jsem vezl spoustu jídla, byl jsem hladový. Nechtělo se mi jíst, moje zažívání bylo líné. Když jsem se přinutil něco spořádat, bylo mi akorát špatně. Já ale věděl přesně, co potřebuju. Potřebuju CPčko. Potřebuju si sednout. Odpočinout. Najíst se. A razit dál.

Na pár kopců to ještě bylo. Jednou jsem zabloudil a vlekl kolo roštím, jak se mi to běžně děje. A viděl jsem vůz rozstřikovat sračky po poli. Takže zase zážitek. Ještě že jsem nebyl po větru.

Po 24 hodinách a nějakém kousku jsem dojel na CP. Zrovna začínalo pršet a trochu jsem doufal, že dojedu za epického zvonění kapek, ale byla to jen nevinná přeháňka. Dočkal jsem se krásného přivítání. A hned jsem dostal pod nos porci guláše. Něco jsem ponabíjel a dal si další kus guláše. Ještě mi místní technologický guru vyleštil kluzáky a máznul řetěz. A já se mezitím dával guláš č.3.

Na CPčku jsem potkal i Lukáše Klementa, ale nevypadal, že by byl v závodní náladě. Ve sjezdu to někde naprášil … a kvůli dalším, řekněme nepříjemným zdravotním problémům, nepokračoval dál. Škoda. Jak se ukázalo, já byl v té chvíli druhý. Ani jsem to netušil, protože jsem tracking zatím ani neotevřel. Podle očekávání byl Jakub Jaroš už někde vepředu s tříhodinovým náskokem. Já nespěchal.

Nakonec se moje lenošení protáhlo přes hodinu. Musel jsem takticky vyčkat, protože se třemi guláši v žaludku se nedají podávat nadlidské výkony. Přece jen jsem se nějak vmPo 100 výškových metrech … kdo mi to volá? Zapomněl jsem si na CPčku nabíječku přehazovačky! Tak se pěkně vracím – že to sviští – a ještě jsem si na cestu vzal rohlík ve vajíčku. Aspoň něco za svoje kilometry navíc.

První kopec to nevypadalo, že bych se moc rozjel. Bylo to sice po asfaltu, ale nohám se moc nechtělo. Navíc s tou břišní zátěží. Byl jsem ale ujištěn, že bude jenom lépe. Však do Trenčína to měl být jen jeden kopec. Pak jsem se opravdu napojil na cyklostezku, kde to svištělo.

Dokonce jsem jel kolem „CP1 1000 Miles Adventure“ Zrovna otevírali. Vstoupil jsem. Zaostřil na pečivo a řekl jsem, že nevím, co to je, ale chci to 5x. Byly to pirohy. Makové a malinové. Jeden jsem si snědl a další dal do brašny.

V Trenčíně se konal nějaký hasičský bál, ale naštěstí jsem se vymotal dřív, než to propuklo v plné parádě. Kolébal jsem se po bývalé lesní železnici. Našel si mě tu i místní cyklista a chvíli se mnou jel, takže o společnost nouze nebyla.

Když jsem se vymotal z kopců, zapnul jsem si data. Přišla mi pár hodin stará zpráva od Jakuba, že ho zradilo koleno a odstupuje. Přesně to jsem mu nepřál!

Když už se to ale stalo uvažoval jsem pragmaticky. Ocitl na první pozici. Zajímavé. A když už jsem tam byl, chtěl jsem se tam udržet. Poprvé jsem otevřel tracking a koukal, že druhý Martin Novák vůbec není daleko. Vítr jsem měl v zádech, tak jsem se do toho pustil.

Na závodě jsem moc nefotil, měl jsem pořád zamlženou čočku (a otřít ji kalhotami tomu moc nepomohlo) a navíc jsem měl tak zpocené prsty, že jsem telefon sotva dokázal ovládat.

Pojištění

Už se blížil večer, takže jsem využil toho, že na itineráři mi svítila benzina. Asi poslední místo, kde půjde doplnit zásoby. Nakoupil jsem 4 kusy pečiva a coca-colu, což mi mělo stačit až do cíle.

Hned na prvním kopci byl slavný Čachtický hrad. Respektive já nevím o tom, že by byl slavný, ale přišel mi povědomý, a tak jsem se na něj těšil. Bohužel jsem ho viděl jen z dálky a poznal jsem ho spíš z cedulky. Prý nás k němu ochranáři nepustili.

Padla tma. Z mapy jsem si pamatoval, že teď mě čeká stoupání na Velkou Javorinu – které rozhodně nebude snadné – ale alespoň na krátký okamžik se podívám domů. Cestu mi stěžoval velmi silný vítr, až jsem se bál, že mi něco spadne na hlavu. Když byl někde krátký sjezd, musel jsem si ho vybojovat v nerovném zápase s přírodou.

Navzdory tomu, že asfaltka byla prudká, našel jsem v sobě dost síly abych šlapal. Zatímco včera mi bylo místy zle z jídla, teď jsem se už přepnul do úsporného bikepacking módu, takže jsem málo jedl, málo pil, ale cítil se skvěle. Hlavně že vám pořád tvrdí, že ultra jsou závody ve žraní.

Jakmile se terén zhoršil, už jsem radši sesedl z kola. Načínal jsem druhou noc bez spánku a cítil jsem, že moje koordinace utrpěla. A balancovat tady nad vymletým korytem se mi skutečně nechtělo.

Vítr byl tak silný, že jsem si dokonce poprvé oblékl bundu a natáhl návleky na kolena. Nechci přece ofouknout.

K vysílači jsem dorazil někdy kolem půlnoci. Sjezd byl mrazivý, až jsem zvažoval, zda vybalit teplé rukavice. Větší problém ale byl, že na mě přicházela ospalost. Na tu jsou zkopce nejhorší. Nešlapal jsem s takovou elegancí a zatáčky jsem přestal řezat a začal kroutit. Chtělo to spánek!

Krátce jsem se podíval do mapy a měl jsem to jen kousek k rozhledně Poľana. Doufal jsem, že mě vnitřek trochu ochrání před větrem, ale byl zabarikádovaný, že jsem to zapíchl na blízké lavičce. Vytáhl jsem svůj šustivý záchranný vak – doufal jsem, že mě nikdo nebude zachraňovat – zalezl a nastavil budík na 15 minut.

Usnul jsem po minutě jako miminko. Po probuzení jsem nenaříkal ani nehalekal. S balením jsem chvilku bojoval, protože jsem se s tím nechtěl moc dělat. Naštěstí jsem měl v brašně dost místa, takže vak stačilo násilím napěchovat. Bude připravený na další použití.

A dál se mi jelo … skvěle. Těch 15 minut mě totálně nabylo, a co se týče výkonu, tak – krom startu – jsem se cítil v závodě asi nejlépe. Jen jsem si spílal, že z toho Slovenska tolik nevidím, protože jedu furt ve tmě. Vypadalo to ale, že se na čele osamostatňuji, protože Martin spí a spí a spí. A já jedu a jedu a jedu. To mě ale nenutilo zvolnit tempo.

Sušák

Přece jen jsem se ale potýkal s jednou dírou ve svých plánech. V tomto úseku jsem nenašel žádný dobrý zdroj vody. Jediné místo byly záchody pod hradem Branč. Bohužel si místní myslí, že nikdo nepotřebuje čůrat ve tři ráno, takže byly zavřené. Občas jsem cestou zkusil nějakou pumpu, ale vypadl z ní maximálně pavouk, ale žádná voda. A na sání tekutiny z tvorů třídy Arachnida jsem nebyl dostatečně zoufalý. Další pramen jsem měl zanesený až v Malých Karpatech. Naštěstí jsem byl v úsporném módu, takže to nebyl až takový problém.

Jak jsem se ale začal v těch karpatských lesech houpat. V terénu, který bych nazval příjemné poježdění, znovu na mě přišlo spaní. Odrazky na stromech mi jízdu dost zjednodušovaly, takže jsem nikdy nemusel hledat cestu. S prvními slunečními paprsky vzrostla moje touha po spánku do neúnosné míry.

Už jsem ani nehledal lavičku a svoji šusťákovku vytáhl na kraji cesty. Vlastně mi to přišlo pohodlnější než ve spacáku. Ten má tenký mumiový tvar, takže tam ležím jak prkno. Ve svém pytli se zachumlám jako embrio. A tak jsem taky učinil!

Budík jsem si sice nastavil na 15 minut, ale vzbudil jsem se o 5 minut dřív. To jsem bral jako znamení, takže jsem se sbalil a jel dál.

Náladu mi zkazilo jen to, že první pramen byl vyschnutý. Teď už jsem opravdu začínal mít žížu. Ještě jsem se ptal v místní hájovně, ale prý tam neměli ani kapku. Do dalšího pramene to bylo ještě 10 kilometrů. Trochu jsem se bál, že to tam bude podobné a Malé Karpaty jsou taková velká sušárna.

Nakonec jsem využil příležitosti a zabočil ke 200 metrů vzdálené studánce, na kterou jsem narazil u rozcestníku. Průtok byl velmi slabý, tak jsem si načepoval z kádě a vodu si vydesinfikoval.

A kdo se to vyloupl ve sjezdu – René Šteffek, takže další úsek byla opět společenská událost. Co se týče terénu, tak se mi tam velmi líbilo. A vůbec jsem se nedivil, že jsme tam začali potkávat více a více cyklistů. Tady bych si klidně postavil chatu.

Jelikož jsem měl ten úsek i s průvodcem, tak jsem se dozvěděl o legendárním stoupání Koňské hlavy. Prý to vyjel. Jednou. Ale nevěřil jsem. Byla to fakt stojka, že jeden cyklista to šel i dolů pešo.

Cíl, cíl, cíl

Poslední kilometry do cíle jsou vždycky nejtěžší. Strašně se vlečou. Už to tolik nebaví. Každý kopec je překážka. Ale ještě z té poslední části jsem si odnesl super zážitek. Už jsem počítal poslední metry do cíle … a najednou mi trasa skončil uprostřed lesa. Garmin mi musel něco špatně udělat. Všiml jsem si toho už před startem, že moje GPX je kratší než ta oficiální od organizátorů. Naštěstí jsem měl originální trasu na mobilu, takže jsem ho nasadil na řídítka a ty poslední dva kilometry dojel podle něj.

Přivítání v cíli bylo skvělé. Rád jsem si sednul. Snědl jsem půlku koláčů. Dal si sprchu. Jídlo. A bylo mi dobře. A ptáte se, jaké to je, člověk dojede 1. a ne 10.? Je to úplně jedno. Je to vždycky stejné. Radost je především v tom, že jsem dojel. Že jsem celý, že jsem něco zažil a trochu si to užil.

Musel jsem se koláčem krotit. Půlka byla pro druhého Martina.

Pokud byste se mě zeptali na trasu, tak byla vyvážená. Ano, tlačil jsem, byly tam prudké a těžké pasáže. Ty ale byly balancované rychlými přesuny. Spoustu sjezdů jsem si užil. Jeden jsem tlačil dolů, ale spíš proto, že jsem se bál o pochroumané kolo. Nemám moc zkušeností s tím, co jeden chybějící drát může udělat. Medvědů jsem se nebál, čímž nechci setkání s nimi zlehčovat. Není třeba se jich bát, ale je třeba je respektovat.

Tělo dobrý. Nohy dobrý, na konci kolena trochu unavená, když jsem to rval, protože jsem se těšil do cíle. Ruce bez problémů – brzdil jsem až do konce jedním prstem. Zadek byl cítit, ale dokud sedím a šlapu, tak je to ještě dobrý. Apidura musette – zlý. Rozhodně to není do terénu nebo se budu muset naučit, jak ji správně vozit. Pořád mi plandala na jednu nebo trochu stranu a bylo to otravné.

Do příště budu určitě potřebovat zlepšit jídlo. Tam pořád zkouším něco nového a postupně hledám ideální stav. Rozhodně si ho mohu brát do začátku méně. Ze startu jsem odhadem snědl jen půlku.

Na závěr jen řeknu, že jsem se se všemi rád poznal/potkal a třeba zase někde příště… A hlavně že mi Darko ukázal kudy nejrychlejší cestou na vlak 😂Jinak bych to jel přes nějaký kopec.

Za foto děkuji Jurajovi. Mrkněte i na to, jak závod viděl z pohledu fotografa. A když ještě dáte loňský ročník z pohledu organizátorů, máte to skoro komplet. Kdyby tu chtěl někdo napsat něco z pohledu rodiny, dejte vědět 😅.

Strava Zobrazit akvivitu

V sérii „West Carpathian Challenge“

Michal Ozogán
Facebook Strava Twitter

13 komentářů

  1. Mě taky skončila trasa cca 2km před cílem 😀 a ještě od cca poloviny závodu mi neseděli body které jsem si naklikal do trasy, vždy o 1-2km mi garmin zahlasil bod, ale bod na mapě byl až později.

      1. Mě se taky pokoušel ukousnout konec trasy a u průjezdných bodů udělat tam a zpátky segmenty. Složitě jsem to pak upravoval, aby to sedělo. Dělá to Garmin Connect bohužel.

  2. Vyborne napisane🤍 do dalsieho rocnika sa posnazim a upeciem 2 velke plechy kolacov IBA vitazovi. Aby sa nemusel delit. 😁

    1. Skvělé 😍😍😍Já si pak v restauraci ještě objednal fish&chips, ale nějak mi to nejelo 😅Asi málo omáčky, poučení pro příště. Koláče byly TOPovka.

  3. Pěkný výsledek, gratulace.
    Jaká je zkušenost s CushCore vložkou ? Lze pro dané použití poznat rozdíl – komfort, ochrana ráfku, “žvejkání” pláště ?

    1. Špatně se to kvantifikuje. Rozhodně to není žádný dealbreaker, který by mi úplně změnil ježdění. Měl jsem ji krátce a ještě ji budu testovat a experimentovat s různými tlaky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.