Report z Bohemia Divide 2021 #1,2

Bohemku jsem měl v hledáčku už od loňska. Plánoval jsem, že bych si mohl vyprosit místo na startovní listině, abych si spravil chuť po nepříliš podařených Mílích. Nakonec jsem ale nebyl stoprocentně připraven a radši jsem nechtěl nic riskovat.

Ani letos jsem nenastupoval úplně fit. Od polského „Wschódu“ mě trápila levá achilovka. Během závodu se mi totiž opotřeboval kufr natolik, že noha nedržela na správném místě a ta tisícovka kilometrů stačila, aby mi šlacha nepříjemně zatuhávala. Proto se moje předstartovní příprava sestávala z pasivního odpočinku na gauči.

Čím víc se blížil start, tím víc jsem nervózněl, jestli jsem si měl brát dovolenou opravdu jen do středy. Přece jen to bylo skoro 800 kilometrů a nestartovalo se sobotu, ale v neděli! I když se nemělo jet za mokra, noční teploty kolem 5 °C nabízely zajímavou podzimní výzvu.

Letos jsem se zapřísahal, že už nikde nebudu mrznout! Ani nevíte, jak si vždycky nadávám, když mi je zima a já prostě nemám, co si obléknout. Proto jsem vyrazil s 

  • vlněným dresem
  • péřovou bundou
  • párem zimních rukavic
  • teplými, nepromokavými, merino ponožkami
  • zimními kalhotami

Moje příprava probíhala opravdu na poslední chvíli. Dvě položky šatníku jsem kupoval dva dny před startem a prakticky nic z výše uvedeného (krom péřové bundy) jsem neměl vyzkoušené trasách delších než 100 kilometrů.

Pošolichal jsem i výbavu kola:

  • Konečně jsem vyměnil desky.
  • GX kazeta po 10 tisících kilometrech letěla do koše a zkusil jsem vyměnit za X01, jestli vydrží víc. Bohužel jsem nesehnal 10-52. Každý zub dobrej…
  • Udělal jsem si radost a vyměnil přehazovačku za GX AXS – jedu bezdrát. Zatím si ho nemůžu vynachválit. Hlavní důvod výměny byl, že na delších závodech mechanická páčka postupně zatuhává a palec musí vyvíjet značnou sílu, abych vůbec dokázal přehodit.
  • Došla mi trpělivost s horní rámovou brašnou na magnet, kde mi opakovaně vypadávaly věci, a vrátil jsem se k zipu.

Tak od nedělního poledne http://bohemiadivide.legendstracking.com/ Bohemia Divide Nějakých 750 kilometrů. Musel jsem…

Posted by Michal Ozogán on Saturday, September 18, 2021

Slunný jih

Na startu ve Vyšším Brodě bylo nepříjemně teplo. Tohle jsem rozhodně nečekal. Já byl připravený jen na hnusno, hnusno a hnusnu. Čekali jsme až odbije dvanáctá, ale k překvapení všech odbíjela ještě dlouho po poledni. Tak jsme prostě vyrazili. Prakticky okamžitě jsme utužovali naše náboženské cítění při stoupání po křížové cestě.

Živě: Cyklisté vyrážejí na extrémní závod Bohemia Divide z nejjižnějšího města směrem na sever.

Posted by Události jižní Čechy on Sunday, September 19, 2021

Moje pouť neměla být požehnaná, protože ani u jednoho zastavení jsem se nezastavil. Maximálně, když mi podklouzlo zadní kolo na blátě a z polohy jízdmo jsem plynule přešel do polohy tlačmo. Svítilo sluníčko a já bych si ten tvůj vlněný dres nejraději svlékl.

Na svoji achilovku jsem si ani nevzpomněl a vůbec mě netrápila. Chtěl jsem držet rychlejší tempo než například 400 Ultra. Pochopil jsem, že i když je rovnovážný výkon krásná myšlenka, nedokáže obstát v realitě. Ze začátku je lepší do toho rozumně dupat, protože na nějaké dotahování v závěru závodu stejně nebude dost sil.

Obávaný sjezd do Rožmberka nad Vltavou jsem zvládl bez větších problémů. Jestli tohle měl být nejtěžší úsek směr dolů, tak to bude silně v pohodě. Vlastně to bylo zábava!

Cestu ze Zátoňe do Krumlova jsem znal. Shodou okolností jsem ji zvolil, když jsem chtěl na jaře přejíždět Čechy z jihu na sever jen tak pro srandu. Zkušeně jsem seřval neomaleného psa (střední velikosti), co na mě zkoušel vyjet. V téhle krajině jsem se prostě vyznal.

Nad Čechami se stmívá

V Krumlově mi to moc nechutnalo. Všude lidi, mezi kterými jsem musel kličkovat. Letos jsem tu byl na kole potřetí, takže jsem si města už užil dost. Byl jsem trochu nervózní, když jsme v jednosměrce míjeli policejní stanici.

Za městem dokonce vyrostlo neoficiální CPčko. Bohužel jsem neměl možnost využít jeho pohostinnosti, protože nabírat vodu před Kletí by bylo jako se střílet do nohy.

V kopci mě dojela Hana Uhlíková, ženská vítězka Loudání. Část cesty nahoru jsme strávili spolu a divili se, že na tu Kleť se jede docela po rovince. Na vrcholku klesla teplota na 7 °C, což bylo s mým oblečením ideální teplota na ježdění. Akorát jsem si ve sjezdu přioblékl čepici, protože mi mrznul mozek. A pomalé myšlení se do těch rychlostí příliš nehodí.

Bez větších problémů jsem se dostal až do prvního checkpointu před zámkem Kratochvíle. Za sebou jsem měl zhruba 6 hodin jízdy a 100 kilometrů. Vyšlo mi to akorát, že jsem poprvé doplnil vodu a na sladkou kremroli jsem šlapal dál. Kdyby to viděl výživový poradce, spáchal by harakiri…

Druhou plánovanou zastávku jsem si udělal relativně kousek – ve Strakonicích. Nonstop pumpa je vlhký sen každého cyklisty. Tady jsem si navíc dal epesního, teplého, skořicového šneka. Do kapes jsem si jich měl nastrkat minimálně 10. Bohužel. Mozek už mi namrzl a stejně žádné nezbyly.

Nepřipojil jsem se k místní veselé společnosti a odmítl si sednou v teple u stolu. To by se mi těžko odcházelo! Místo toho jsem načepoval černou břečku a zrovna když dorazila další velká skupina, zmizel jsem ve tmě.

Sto a jedna půlnoc

Můj závodní plán prakticky neexistoval, takže jsem jen šlapal do roztrhání těla. Nejdřív jsem si vůbec neuvědomil, jak budou ty noci dlouhé. A že bych si vzal náhradní baterku do čelovky … to ne. Nekonečná tma mi lezla do hlavy i ušima. Vlastně byla strašná škoda, že jsem toho tolik neviděl a trasu si pamatuji jako velký, černý flek.

Až do CP1 to vyloženě letělo. Dál jsem si udržoval slušnou rychlost, ale po cestě začaly růst velmi nepříjemné kopce, kde jsem měl problém kolo vůbec vytlačit. Nebylo to zadarmo!

Z nočních událostí si pamatuji následující:

  • Mlaskal jsem si nad svým dynamem, respektive světlem.
  • Touhu po spánku jsem zahnal vesnickým zpěvem a samomluvou.
  • V hodinu, kdy je správný křesťan v posteli, jsem potkal toulala, který mi nabídl něco občerstvení. Děkuji.
  • Většinu noci jsem jel jen v dresu a vestě. Na jednom velko-kopci jsem pak navlékl péřovku a jel v ní až do rána. Paradoxně mi vůbec nebyla zima na chodidla. A to jsem měl obyčejný ponožky, ve kterých jezdím v létě.
  • Nabíral jsem vodu z potoka. Čistil jsem ji dobrým slovem a myšlenkou, že štěstí přeje odvážným.
  • Namazané rohlíky, co jsem si ze startu vedl, jsem zapíjel kolou, protože byly takové suché.
  • Svítat mi začalo někde kolem Dobříše. Zrovna jsem vjížděl do svého rajónu a cítil jsem se jako doma.

Když svítalo, byl jsem už domlácený a toužil jsem zaskočit na něco dobrého v obchodě. Podle mapy jsem to měl k nejbližšímu krámu docela daleko, ale věřil jsem osudu. Ten mi nakonec v Kytíně nabídl vietnamce. U něj jsem koupil pár donutů a sušenek. Jak jsem si na benzince pochvaloval ohřáté pečivo, tady ho snad skladoval v mrazáku.

U jednoho obchodu jsem předjel Petra Tichého s dalším závodníkem (začal jsem trochu ztrácet přehled, kdo je kdo). Za Davlí jsem snědl poslední sušený banán z čtvrtkilového balíčku, který jsem měl na startu. Když jsem je zkoušel ochutnat doma, byly pěkně hnusné. Na Bohemia Divide jsem do sebe ty černé hadimršky soukal jeden za druhým.

Všude dobře, doma nejlíp

I když jsem místní, kopce jsem nepoznával. Respektive mi přišly prudší a delší, než tu normálně bývají. Ostatně, šlapal už téměř 24 hodin v kuse. Kolem Sázavy to bylo nahoru a dolů. Ne nadarmo tam jezdím trénovat kopce. Už jsem se těšil na polabské nížiny. A na pořádné jídlo. Ztrácel jsem ale naději a viděl jsem svět černější, než ve skutečnosti byl.

Po 400 kilometrech jsem konečně dorazil do Kostelce nad Černými lesy, kde se v místním pivovaru nacházel třetí checkpoint. Skvělá příležitost se na chvíli zastavit. Sjeli jsme se tam ve čtyřech – Rakušan Markus Zimmermann, Petr Tichý, Honza Moravec a moje maličkost.

Markus jel na gravelu a do kopců si ordinoval bomby. Jenže jakmile přišel těžší sjezd, mačkal brzdové páčky až k řídítkům. Strašně ho to zdržovalo. Paradoxně jsem se já cítil ve sjezdech velmi silný, protože všichni okolo mě vozili pevné vidle.

Pomohl jsem Markusovi objednat si smažák, jako vegetarián neměl moc na výběr, a sám jsem si dal kuřízek. Byl jsem trochu nervózní, protože posezení mi přišlo hrozně pomalé. Odpočívat se musí rychle! Ale nakonec jsem přes svůj spěch stejně odjížděl poslední.

Steč

Po jídle přišla moje chvíle. Kouzelné závodní večery jsou tím obdobím, kdy se mi roztočí nohy a jako hejno sarančat z těla vyžeru všechnu nadbytečnou energii. Při večeři jsem se dozvěděl, že před námi jelo jen pět lidí a rozestupy nebyly nikterak závratné. To se dalo ještě dojet.

Už za Kouřimí jsem začal budovat náskok nad naší černokosteleckou grupu. S řízkem v břiše jsem nemusel dělat kompromisy a pádil jsem do Milovic, kde jsem si naplánoval zastávku. Kolem Labe se hemžila obrovská hejna much a bez brýlí by byl tento úsek prakticky nejezditelný. Zadek už docela štípal, vložka v mých zimních kalhotách za moc nestála, a tyhle drncavé cesty neodpovídaly představě dobře strávené dovolené.

V Milovicích jsem minul čtvrté CPčko. Při plánovaní jsem byl tak líny, že jsem si jejich seznam ani nezakreslil do mapy. Ale asi bych tam stejně ani nešel. Místo toho jsem si udělal obrovský nákup na benzině. Nechal jsem tam pár stovek a k mému štěstí jsem v regálu našel i nějaké muffiny.

Brzo se setmělo a já už vjížděl do své druhé noci. Šlapal jsem už 32 hodin, což byla moje nejdelší cyklistická aktivita v životě.

Okolí jsem poznával. I když jsem byl od domova docela daleko, podobnými stezkami jsem často vyrážel na svoji už tradiční jízdu Praha-Ještěd-Praha.

Dítě překvapení

Ta dlouhá noc mi lezla na mozek a nedostatek spánku se viditelně projevoval. K mému překvapení se mi ani tolik usínat nechtělo, ale naprosto jsem šílel z těch lesních cest. Neviděl jsem nic jiného než svoje světlo a pár větví okolo. Chtěl jsem alespoň projížděl nějakými vesnicemi. Klidně ať na mě skočí nějaký pes, jen ať mám nějakou lepší zábavu než počítání stromů.

V ten moment mi na Garminu vyskočilo, že v řazení mi dochází baterie. Nevím, jestli to byla ta zábava, kterou jsem očekával, ale směna proběhla během minutky. Výdrž mě příjemně překvapila a byla o víc než 50 % delší, než kolik mi SRAM sliboval.

Co bylo zvláštní – přestal jsem si myslet, že jedu závod, ale že jsem nějaký prospektor, co přejížděním pláště po cestě, čte tajnou zprávu. Ano, bylo to divný. Proto jsem se snažil ubezpečit, že to není pravda a že JEDU závod. Logická argumentace ale nefungovala a pořád jsem cítil, že dělám něco jiného.

Když nakonec přestala fungovat samomluva, a přece jen se mi zachtělo jít do hajan, myslel jsem, že to v Sobotce zabalím. Jenže pak se mi podařilo použít ten nejúčinnější prostředek proti spánku – překvapení. V jedné zatáčce se mi zarylo kolo do hlubokého bahna, že jsem se tam málem vysypal. To bylo moje překvapení! A na něj jsem dokázal jet dál.

Prosvištěl jsem přes Sobotku a snažil jsem se dostat do konce třetí etapy. Organizátor nám rozdělil trasu na čtyři části a pokud by se mi to podařilo, zbyl by na mě zítra poslední úsek. To by bylo super.

Opravdu se mi podařilo dostat se až na Hrubou Skálu. Tam ovšem nebylo kde spát, takže jsem načetl poslední etapu a ještě pokračoval pár kilometrů, abych to zabalil v malém přístřešku uprostřed lesů Českého Ráje. Byla jedna hodina v noci a já měl za sebou 540 kilometrů. Od zámku jsem přemýšlel, jak dlouho vlastně budu spát, ale zvítězil kompromisní návrh dvě hodiny.

Za foto díky Pavlovi Šťastnému.

Strava Zobrazit akvivitu

V sérii „Bohemia Divide 2021“

Napsal:

Michal Ozogán

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *