Report – 1000 Miles Adventure 2020 (MO)

Na start do Hranic u Aše jsme s Jardou vyrazili časově mnohem dříve, než minulý rok do vzdálenější Nové Sedlice. Jelikož jsem jel v tomto směru poprvé, moc jsem nevěděl, jak bude vypadat zázemí, a co vůbec od malého městečka čekat.

Na úvodní zahřátí a poslední vyzkoušení výbavy jsme chtěli krátký úsek z Aše do Hranic jet na kole. Cpát se do narvaného a jediného vlaku by se mi stejně nechtělo. Zvolili jsme výletnické tempo a zhruba za hodinu jsme dojeli až k zázemí v sokolovně.

Narazil jsem na spoustu známých tváří, takže jsem volný čas využil k utužování vztahů. Registrací jsem prošel jako zkušený matador a na zítřejší start se posílil pizzou.

V noci se mezi karimatkami ozývalo mohutné chrápání, ale naštěstí se mi to podařilo zaspat. Další den byl takový rozvleklý a už jsem se nemohl dočkat třetí odpolední. Postupně jsem se dobaloval a mohl jsem si na kolo nalepit tracker. Dostatek energie mi zajistila druhá pizza.

Hlavně se neuhnat

Jakmile jsme se začali sunout k oblouku, šlo to ráz na ráz. Kontrole povinné výbavy jsem opět vyvázl, takže se bez průtahů řadil na start. Vyslechli jsme si pár projevů a KONEČNĚ jsme mohli vyrazil.

Nikam jsem se nehrnul a snažil jsem se držet rozumné tempo. Přesto mi to z nějakého důvodu nechtělo jet. Za Skalnou se ale stačilo vyčurat a šlapal jsem jako vyměněný.

Ještě před Kraslicemi jsem potkal zoufalého Jardu, kterého odchytli filmaři. Shoda náhod to byla tak velká, že jsem je podezíral, jestli mu tam nehodili kámen. Nad padlými se nepláče, takže jsem frčel dál.

Do Kralic jsem dorazil ještě před osmou a podle svého itineráře jsem tam byl na minutu přesně! Od Vietnamce jsem koupil banán a pití a frčel dál. V kopci jsem svižným tempem předjel Johna a liboval si, jak mi to šlape.

Kousek za Pernikem jsem namazal řetěz a moji druhou pětiminutovou pauzu po 7 hodinách jízdy Jarda okomentoval slovy: „Co tam zevlíš?“ Problém s kolem opravil a že nezávodí už zapomněl.

Už se šeřilo, zapnul jsem světlo a jel dál. Před Klínovcem jsem spoléhal na benzínku v Božím daru, ale není nonstop jako nonstop. Naštěstí byla v Kovářské i o půlnoci otevřená hospoda, tak jsem mohl doplnit tekutiny. A osazenstvo mi slíbilo, že další závodníky opije.

Jelikož mi vykalkulovaný přístřešek zabrali Jarda s Tomášem, pokračoval jsem dál do Nové Vsi, kde jsem bivakoval v luxusní autobusové zastávce. Budík na hodinku a půl a pak frčet dál.

Osudové píchnutí

Při vstávání mě trochu bodalo v zádech, ale nebylo to něco, čím bych se zajímal. Byl jsem ukradený i policejní hlídce, co zrovna projížděla kolem. Na benzině V Hoře svatého Šebestiána jsem si dal kakajíčko a doplnil kolu.

Slečny se mě ptaly, kudy vede trasa. Když jsem se jim to snažil popsat, se znalostí místních poměrů se jedna zeptala: „Snad nejedete přes …[něco]…“ A mě bylo hned jasné, že přesně tamtudy jedeme.

Za chvíli se rozednilo. V Mníšku jsem se stavil pro rychlý sendvič a problémy se zády se prohloubily. Nemohl jsem pořádně postavit kolo. Začínal to být větší a větší problém. Za Českým Jiřetínem začalo pršet a já byl strašně rád. Mohl jsem využít svoje nepromokavé kalhoty. Jenže se naplno projevilo moje rozhodnutí na poslední chvíli. Mezi kalhotami a ponožkami byla mezera.

I když jsem od rána nikoho neviděl, na Cínovci jsme se začali sjíždět – Jarda, Tomáš, Davidové Šimoník a Pacholík i Honza Kopků. Vyjedl jsem místní zásoby ovoce a zase mi bylo hej. Pořád ještě v závodním tempu jsme si navzájem nic nedarovali a postupně jsme ve spěchu odjížděli.

V Tiských stěnách už mi bylo jasné, že je to zlý, zlý a zlý. Záda mi tuhla a bolelo mě i hloupé sehnutí se pro pití. Ještě při výstupu na Děčínský Sněžník jsem se držel za Kopkou, ale po krátkém zastavení pro tekutiny mi frnkl v dálce.

Dolů to šlo hodně ztěžka a cesta do Hřenska byl hotový masochismus. Už jsem byl prakticky rozhodnutý za přívozem vzdát a švihnout to pěkně do Děčína na vlak. Chůze byla pro moje záda to nejhorší.

Nejtežší je vzdát a pak to neudělat

Jenže jsem se držel zuby nehty a pokračoval dál a dál. České Švýcarsko je přece jezdivé, tak proč si to trochu neproudloužit? Cesta byla zelená a do rukou se mi zapíchávalo jehličí. Kůrovec tu už byl. Potkal jsem i správce parku, se kterým jsem vzhledem ke svému stavu rád prohodil pár slov.

Zpomaloval jsem a dělal pauzy. Záda mi stejně moc vděčná nebyla. Na Tanečnici jsem minul otevíračku o půl hodinu. Aspoň tu nechali trochu vody pro žížnivé Mílaře.

Mojí jedinou naději bylo dobře se vyspat a doufat, že se moje záda zázračně opraví. Proto jsem to na svoje poměry velmi brzo zalomil nad Dolní Poustevnou. Původně jsem chtěl spát až za Nordkapem, ale to by byl v mém stavu zabiják.

Byl jsem na tom tak špatně, že už jsem byl vlastně rozhodnutý jet ráno rovnou na vlak. Spojení bylo nalezeno. Jízdenka byla v košíku. Smutno mi bylo. Ale pak jsem si řekl, takhle ne! Dojel jsem na Nordkap a vzdal tam. Asi to bylo zbytečné, ale musel jsem to ještě zkusit.

Aspoň jsem na nejsevernějrším místě České republiky motivoval dalšího člověka na rozšíření mílařské rodiny. Snad mě někdy v budoucnu nebude proklínat…

V sérii „1000 Miles 2020“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *