Italy Divide 2022 #0 Předstartovní info

Ne vždy je nutné hledat dobrodružství v krajinách, kde lišky dávají dobrou noc. Zatímco u nás se v pohraničních horách dají najít téměř zapomenutá místa, centrum Itálie si představuji jako orchestr malebných vesniček s kamennými kostely. Tady se rodila evropská civilizace. Tady mi nehrozí, že pojdu hlady.

Moc dobře si vybavuji, jak jsem se na tenhle závod hlásil ještě v roce 2019. Tehdy byl svět bezstarostní a plný naděje. Pak, další rok na jaře, přišel COVID. A udeřil nejdrsněji právě tam, kam jsem se chtěl vydat. Nejdřív jsem spílal, ani nevím na koho, ale vlastně to bylo naprosto malicherné vzhledem k událostem, které následovaly.

Bohužel to další rok nebylo o mnoho lepší. Italy Divide má tu nemilou vlastnost, že startuje na jaře. A jak je známo, na jaře startují i COVIDové křivky. Bohužel ne křivky ladné, ale křivky pochmurné a vysoké. Že nedošlo ke zrušení, ale pouze odložení, mě moc nedojalo. Červencový termín se mi kryl s Mílemi a ani představa italského pekla mi nebyla příliš po mysli. Využil jsem ale svého práva a přihlášku si posunul na další rok.

Letos jsem s ničím nepočítal. Respektive počítal, ale v duchu jsem přijmul představu, že stát se může úplně cokoliv. I když „mírová“ mise ruské armády můj stoicismus bez problémů rozvibrovala. Itálie se měla konat.

COVID s válkou zmizel, nikdo ho neřešil a všechna opatření začala mizet. Od organizátora začaly chodit informace. O manuálu, který musíme oškrábnout. O trackerech. A když přišly i GPX soubory s trasou, začalo být jasné, že se opravdu pojede.

Příprava

Těžko říct, kdy přesně začíná a kdy končí příprava a k čemu ta příprava vlastně je. Pravdou však je, že nějak pravidelněji jsem začal jezdit od listopadu. Pěkně zlehka, alespoň co se času týče. Zvolil jsem něco jako obrácený koláč. Zatímco většina cyklistů přes zimu drandí objemy, já začal vyjížděním krátkých kopců na plné obrátky. A postupně se propracovával k onomu ušmudlanému „základu“.

Ne vždycky to bylo jednoduché. Nejednou mě zastavil sníh a led, že jsem prostě nemohl vyjet. Letošní zima navíc byla často mokrá, takže kolo dostalo zabrat a na jaře jsem měnil střed. Udýchat 170 tepů za minutu v mínusových teplotách a za tmy vůbec nebylo jednoduché.

Ale příroda postupně pookřávala a před pár dny jsem si poprvé dopřál jízdu v krátkém rukávu. To byl důvodu k oslavě.

Jako generálku jsem si zvolil svojí ranní klasiku Praha – Ještěd – Praha. Podmínky nebyly ideální. Odpoledne se kolem mě spouštěly prudké přeháňky, které ze mě udělaly rosničku, a vystřídalo je až za tmy pár sněhových blizardů. V horách bylo ještě dostatek sněhu, takže můj smělý nápad vést to přes Paseky nad Jizerou nepatřil k výkvětu moderního myšlení.

Celkově jsem byl ale spokojený. I po 18 hodinách v sedle jsem dokázal z rosolu vytočit stabilní otáčky. Umět šlapat ale není všechno!

Vybavení

Z větší části povezu, na co jsem byl zvyklý. Musel jsem vyměnit bundu (za Vega Shakedry), protože se mi půlka membrány sloupla pryč. Taky jsem si pořídil lehkou péřovou vestu, která mě má primárně zahřát při vstávání. Na Bohemia Divide mi taková péřovka přišla vhod. A na Mílích mě jejích nepřítomnost připravila minimálně o několik hodin, kdy jsem odmítal jet v zimě. S nepromokavými kalhotami mě (snad) počasí nemůže překvapit.

Kolo samozřejmě zůstává. Jako zadní plášť jsem nahodil Schwalbe Thunder Burt, takže by mi to mělo jet rychle. Snažil jsem se ho moc nešetřit a zatím všechno vydržel. Odvalovat by se měl rychle, i když některé gravelové užovky stejně nedožene. Na svoje ráfky bych nic užšího než 2,2 palce nedával. Předu nechávám Schwalbe Racing Ray. Vtipné je, že jsem si ho kdysi nahodil opačně, ale bojím se to před závodem opravit.

Přemýšlel jsem ještě o přidělání aerobars, protože na trase je nejedna nekonečná rovinka. Ale já si na ně pořád nemůžu zvyknout, nesedí mi a v provozu je nerad používám. Pro mě by to byla zbytečná zátěž. Použil bych je leda první den, kdy ještě srším optimismem.

Brašny budu mít 4. Podsedlovku, kam dám spacák a nějaké oblečení. Dlouhou brašnu na horní rámovou trubku, kam patří věci denní potřeby. Stem bag, jako rychlé odkladiště. Větší brašnu na řídítka se zipem, ze které budu ujídat pizzu. A pak nějaký pytlík poslední záchrany přidělaný přímo na rám přes popruh.

Trasa

Už jsem zhruba nastudoval, jak vypadá trasa, a na co je dobré dát si pozor. Na reálnou zkušenost to samozřejmě nemá, ale výhodou je, že se nejede první ročník a existuje nejeden zdroj. S každým ročníkem se trasa postupně mění a prodlužuje.

Už pomalu pokukuji po počasí a zatím to vypadá, že na startu bude pěkně lejt. Když to tak vidím, mám skoro chuť ještě vyměnit zadní plášť, ale snad to nebude tak hrozné. Navíc počasí je vrtkavé a klidně nás to může minout. Nebo se déšť jen provalí vyschlou půdou a brzo po něm nebude ani památky.

Začíná se v Pompejích výjezdem na Vesuv. Z 0 na 1000 metrů to nebude žádná sranda a vypadá to, že i pro ty nejodvážnější to bude půlhodinová procházka v horní pasáži. Nechci si ani představoval, jak to bude vypadat, když tam zaprší. Rozhodně se mi tam vyplatí se trochu zapotit a tlačit rychle, protože mi to půjde lépe něž na placce.

Po zahřívacím kole ale následuje zhruba dvousetpadesátikilometrová rovina (podle oka po silnici a v provozu), kde horší počasí nebude takový problém. Vypadá to, že to bude vesnička za vesničkou a nebude žádný problém doplnit zásoby. V noci to asi bude horší, ale pevně věřím, že půjde najít nestřežené pítko.

Následně se začne terén trochu vlnit. Stále to však vypadá na krajinu přátelskou a hostinou. Rozhodně bych chtěl přes Řím projet někdy v brzkých ranních hodinách. Nedokážu si představit nic otravnějšího než tam kličkovat mezi hromadou zmatených turistů. Nebude to snadné a budu muset jet celou noc. Naštěstí bude neděle, takže se město nezačne probouzet tak brzy, jako ve všední den, kdy bych musel bojovat s hustou dopravou.

Jak se odpojíme od pobřeží, civilizace trochu zřídne. O to důležitější bude vhodně skoupit zásoby, abych do spacáku nelezl s prázdným žaludkem.

Trasu jsem si hezky rozdělil na tři části. První má zhruba 560 kilometrů a převýšení 9000 metrů. To mi vyšlo jako krásný návrh, kde bych mohl poprvé složit hlavu a uložit se ke spánku. Někde za Orvietem.

Další den to vypadá na nějaké ty Toskánské pahorkatiny a když všechno půjde dobře mohl bych dorazit někam do Florencie. Rozhodně se těším, když si ji prohlédnu, ale bohužel to nejspíše bude někdy za tmy.

Za Florencií se do výše tyčí horský hřeben. Tam asi začne zábava. Těžko odhadovat, kdy přesně se mi ho podaří překonat. Vesniček rozhodně nebude tolik a nejspíše ani nenajdu vhodné místo, kde hlavu složit. Nemusí být úplně nejlepší nápad, spát někde vysoko v horách.

Jakmile ovšem sjedu do Bologny, otevře se mi další mnohasetkilometrová rovina. Cíl bude se ve velkých městech moc nezdržovat, jsou plná lidí a pomalá. Nejlepší je zastavit se někde v malé dědině. Co dorazím do Verony budou mě čekat poslední dva kopce. Dva výživné kopce.

Výjezd prakticky od hladiny moře do 1800 metrů nad mořem (tak vysoko jsem nikdy nebyl), sjezd do 150 a opět nahoru do 1500, než sjedeme dolů k severní části jezera Lago di Garda. Tam je cíl.

Za 4-5 dní by to mělo být datelné (první noc nonstop, druhá Florencie spánek, třetí spánek někde před Veronou???). Ale uvidíme, jak to půjde.

Start je v sobotu 23.4 11:30. Sledovaní zajištěno na trackleaders.com/italydivide22.

V sérii „Italy Divide 2022“

Michal Ozogán
Facebook Strava Twitter

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.