400 Ultra, Jak jsem jel svůj dosud nejkratší závod

Je to svým způsobem smutné, že čtyři stovky kilometrů už nestačí k tomu, abych si vyzkoušel spaní pěkně na divoko. Už se z toho stala taková vyjížďka kolem baráku, kdy si dám do kapsy banán a jedu. Tak jednoduché to samozřejmě sice není a pořád to představuje velkou výzvu, kterou není radno podceňovat. Rozhodně to jde ušlapat. Za těch 29 hodin jsem si sedl všeho všudy 2x na lavičku, když jsem chtěl sníst svoji ovesnou kaši. V Krkonoších, kde bylo ještě dost sil, jsem ji jedl ještě při stoupání za jízdy. Ale zpět na začátek.

Když mi Jakub Jaroš oznamoval, že se chystá vyjít do světa jako organizátor závodu bez podpory 400 Ultra, nemohl jsem jinak než se přihlásit. Termín mi vyhovoval, i trasa byla taková příjemná víkendovka pro všechny smrtelníky. Žádné huntování duše i těla jako Míle. Startovní listina se zaplnila téměř celá a některá jména naznačovala, že se pojede krev.

Příprava na 400 Ultra

Týdny před startem byly pěkné vzrušující. Počasí se letos opravdu povedlo a dlouho to vypadalo na pekelnou kosu a bahenní lázeň. Když jsem jel svojí testovací jízdu přes Ještěd, Garmin mi nad ránem ukazoval -3°C. Už jsem plánoval, že povezu svoji péřovou bundu z Alíka. Počasí se ale nakonec umoudřilo, hrozily jen občasné přeháňky a noc měla být relativně teplá. Bahno sice vyschnout nestačilo (bahno po náby se taky nekonalo), ale zas nemůžeme mít modré z nebe.

Ještě v týden startu jsem řešil strhnutý závit prachovky u pedálu, kterému jsem chtěl vyměnit ložiska. Už jsem se smiřoval z možností, že povezu jiné, ale v servisu mi nakonec pomohli na počkání a obecně technika sloužila v závodě na výbornou.

Ráno jsem se rychle nasnídal a vyrazil vlakem směr Mostek. Když Milan Hanyk dobíhal 2 minuty před odjezdem vlaku, bylo mi jasné, že první teda rozhodně nebudu. Byli jsme rádi, že více lidí tento druh dopravy nezvolilo, protože do cíle nás dovezl jednodílný motoráček, co převážel kola spíše na papíře než v reálu.

V zázemí to šlo už ráz na ráz. Zaregistroval jsem se, dostal číslo, na které jsem bohužel neměl moc místa. To je můj letitý problém s předními brašnami.

Ještě jsem na poslední chvíli zvažoval, co nebrat. Všichni samozřejmě vypadali dost na lehko a já jsem rozhodně nechtěl být za kamioňáka.

Kam ten spěch?

Taktika pro první hodinu byla přežít. První úseky mám vždycky hrozně nerad, protože se jezdí ve velké skrumáži a může se stát cokoliv. Hned v první zatáčce jsem málem přejel nějakého pána. V první kaluži jsem dal tretru do bláta.

Nikam jsem se nechtěl hnát. K tomu mi měl nově pomoci wattmetr. Bylo zajímavé sledovat, jak mě ostatní předjíždí v prudkých kopcích a já je zase dojíždím v mírných stoupáních. A přitom výkon jsem měl stejný. Tělo se asi víc snaží srovnat rychlost než výkon.

Po pár hodinách už jsem se postupně začal posunovat nahoru. Svoje nastolené tempo jsem chtěl ideálně držet až do konce. Poprvé jsem jel na závodě s Garmin Edge 530, jinak bych si ty watty nezobrazil. I když všude vychvaluji bezobslužný eTrex, začal jsem zvažovat Edge i na Míle. Vydrží mi 30 hodin na jedno nabití a aspoň využiju přednosti dynama. Zvláště ve druhé části bez CPček nebudu muset shánět baterie pochybné kvality. No … ještě uvidíme, ale na tento závod se mi každopádně vyplatil.

Začátek byl až na pár míst velmi jezdivý, až jsem si říkal, že je to nějaké snadné. Dvoračky jsou taková chuťovka známá už z Mílí. Nechápu, jak to reálně někdo může vyjet.

Zhruba po pěti hodinách jsem za sebou nechal Krkonoše a v Harrachově jsem si chtěl udělat první zastávku. Zdejší pumpa byla ovšem pumpou budoucnosti a neměla obsluhu. Nacházeli se tu dva automaty, ale ty braly jen kováky (které jsem nevezl, protože jsou příliš těžké) a platbu kartou měli porouchanou. Na chvilku jsem uvažoval, jestli nezpustit zuřivý amok a neudělat tam z toho kůlničku na dříví…

Dal jsem si aspoň horký čaj a spálil jsem si jazyk, jak jsem se ho snažil pít v závodním tempu. Nakonec mi nezbylo nic jiného než prohlásit celou estrádu za zbytečnou a vrátil jsem se na trasu.

Sprint

V Jizerkách se začal závod pomalu rozehřívat. Na Bukovci jsem stihl okénko s kofolou, což trochu zacelilo mentální ránu z benzínky. Jelení Stráň – to bylo zajímavé. Cestička úzká, naprosto neprůjezdná s obrovskými balvany. Do toho všeho se spustil reálný déšť, před kterým se běžní turisté schovávali do přístřešků. Mně nezbylo nic jiného než obléknout bundu a šlapat dál.

Smrk jako takový z trasy poslední víkend zmizel, což nám určitě ušetřilo spoustu času. Dolů to jelo pěkně rychle a následný singletrack byl za odměnu. Překvapivě tam nikdo nebyl. Zdejší okolí poměrně dobře znám, takže následující úsek bych mohl jezdit po paměti.

Snažil jsem se do toho trochu dupat, protože jsem chtěl stihnout vietnamce v Hrádku. Zavíral ve 20.20 a já si nebyl jistý, kolik mi ještě zbývá kilometrů. Když se z cyklotrasy odbočilo na modrou kolem Špičáku, rychlost rychle padala. Kopce byly prudké, plné bahna, a i rovinky byly technicky náročnější.

Když jsem projížděl Václavicemi, pochyboval jsem. Mezi Chotyní a Hrádek jsem do toho dával všechno. Takovou jsem měl chuť na kolu. Dorazil jsem ve 20.21 a v klidu si nakoupil.

Vstříc noci

Pomalu padala tma a já jsem spěchal přes Lužické hory. Stále jsem držel svoje tempo, ale netušil jsem, co je přede mnou. Párkrát jsem zaslechl, že na Hvozdu to bude těžké. A opravdu bylo! Nahoru jsem to tlačil dosti dlouho, ale dolů to bylo ještě horší. Měl jsem strach, že si tam zlámu nohy. Nejspíše každý závod musí mít takovéto místo. V noci bylo těžké určit, kudy vede stezka. Myslím, že já jsem to vláčel jen náhodnými kameny, protože nic jako pěšinka tam nebylo. Celé dění tam se zájmem pozorovala kočka a vypadala spokojeně.

Dál až do Českého Švýcarska jsem ani nevěděl, kde jedu. Jak je noc, tak veškerá krajina splývá do jedné. Rozhodně jsem se neflákal a už jsem musel nohy trochu přesvědčovat, aby se pohybovaly stále dopředu.

Po třinácti hodinách jsem se dokonce na chvíli posadil, když jsem našel příhodnou lavičku. Potřeboval jsem si sníst svojí porci kaše a balancovat na kole se mi už u toho nechtělo. Ještě jsem využil chvíle a namazal řetěz, protože už nepříjemně naříkal.

Dal jsem si do sluchátka nějakou hezkou písničku, abych rozbil tu monotónnost noci. Rozhodně to pomohlo, protože do kopců nad Hřenskem jsem se vydal pln nadšení a elánu. Dokonce jsem potkal párek závodníků, který využíval volné chvíle, aby do nohou načerpal trochu sil. Ještě nějakou dobu jsem za zády pozoroval ty dvě světlušky, než jejich světla nadobro zhasla.

Červená s vyhlídkou na Děčín mě nemohla ničím překvapit, protože už jsem ji na Mílích absolvovat 2x. Do třetice se mi tam opět podařilo špatně odbočit, ale nebylo to delší než pár desítek metrů. Větší zdržení bylo způsobeno tím, že neumím prudce zatáčet v zákrutech a už se to opravdu potřebuju naučit.

Do dna

Jak jsem se blížil do Kokořínska, začínalo svítat. Jedna z nejtěžších věcí na noční jízdě je zajistit si dostatek kvalitních potravin a pití. Bohužel voda je velmi těžká a úplně nedává smysl se předzásobit na celou noc.

Najít dobrý zdroj je pak záležitost štěstí, přípravy nebo obojího. Byl jsem tak na suchu, že jsem využíval i ne příliš dobrých zdrojů. A největší chybou bylo, že jsem si z toho nekvalitního zdroje nenačepoval dost, protože jsem doufal, že bude něco lepšího. V Kravařích jsem byl už pěkně žíznivý, ale pořád bylo všechno zavřené a pramen nikde. Alespoň už se světlem nějaký spíše najdu.

Před Houskou se už nedostatek vody projevoval a síly mě pomalu zrazovaly. Ve stoupání jsem už kousek odtlačil jako neúspěšný dobyvatel. A jelikož na hradě žádné pečivo neměli, líně jsem se převaloval dál. Před sebou jsem měl řadu technických úseků, které z příjemných cestiček udělaly bahenní bludiště.

Přímo pod Bezdězem jsem měl najeto 300 kilometrů. Velmi příjemným překvapením pro mě byla otevřená sámoška v místní vesnici. Nakoupil jsem dětské přesnídávky, pár tvarohových šátečků, dva litry kofoly a rozhodl jsem se, že tohle už musím dát. Do teďka jsem jel pohodičku, bylo na čase zařadit dvojku. Negativní split je přece odznakem šampiónů.

Jenže opět se mi potvrdilo, že stabilní tempo je lepší než někde zkoušet trhat bomby. Vydrželo mi to asi dvě hodiny, když jsem v Mnichově Hradišti předjel závodníka, který zrovna vstával z mrákot. Jenže když mě ladným šlapem po pár kilometrech znovu předjel a vypadal, že je na sobotním výletě s rodinou, moje vítězná mentalita se transmutovala na prach.

Už jen kousek

Dál už mi šlo o jediné – přežít! Naříkal jsem. Zapřísahal jsem, že už nikdy na žádný další závod nepojedu. Že s tímhle musím skončit a vrátit se opět ke krbu do tepla domova. Kilometry vůbec nemizely a čím víc jsem se blížil k cíli, tím víc kopců jsem chodil.

Za Troskami mě totálně vyždímala nekonečná modrá a já prostě nechápal, jak tady mohl vyrůst takový kopec. Hory přece už máme za sebou! Teprve když do cíle zbývalo méně než 20 kilometrů, pocítil jsem jistou úlevu, že konec se blíží.

Vůbec nepřipadalo v úvahu, že bych někde sednul do trávy a odpočíval. Za mnou přece někdo jede! Cítil jsem je v zádech a občas se s neblahou předtuchou otáčel. Nikdy tam nebylo nic víc než duch nebo srnka.

Před sebe jsem nakonec nikoho nepustil a v cíli ze mě všechno spadlo. Do cíle jsem dojel po necelých 29 hodinách na 11. místě. Zase jsem získal nějaké zkušenosti, které určitě využiju už za dva týdny na Extreme Bike 444. Moje meta dojet do cíle v nezuboženém stavu opět nebyla pokořena.

Závod byl určitě vyvážený. Měl pomalé i rychlé úseky. Jednoduché i technické. A rozhodně nabízí spoustu zábavy. Už ale asi budu muset hledat nějaké závody na jihu, protože velké množství cest jsem poznával. I proto se těším na jižní variantu Mílí, která mě provede oblastmi, kde jsem ještě nebyl.

Veškerá čest všem, kdo tam dokážou držet tempo přes 20 kilometrů za hodinu i těm, kdo s trasou bojují až do neděle.