1000 Miles Adventure 2021
Den #7 Jak jsem se těšil na kopce

Ty tři a půl hodiny spánku byly příjemně osvěžující. Usadil jsem se v nějakém teplém proudu, takže vstávání proběhlo bez problémů a kosu jsem neklepal. Do Vranova to šlo akorát z kopce dolů a nebyl tam výraznější problém. Jih mi už šel naproti a ve sjezdu zkušeně uhýbal.

Do samotného Vranova jsem dorazil ani ne za půl hodiny. Po celém městě se pohybovala podnapilá mládež. Ještě že jsem tudy v noci neprojížděl. Vyhýbal jsem se skleněným střepům, protože jsem nechtěl testovat limity bezduší.

Všechny rožky z Šatova už jsem snědl a jako hladový vlk jsem koukal po novém zdroji potravy. Benzinka ve městě už sice měla být minimálně pět minut otevřená, ale pokladní se asi bavila venku, protože dveře byly zavřené. Nemělo cenu čekat na zázrak.

Rozhodně bych okolí Vranova nepopisoval nějakými ošklivými slovy, jak mi to někteří jižané vykreslovali. Ano, občas jsem si potlačil, ale nebylo to nic hrozného. Z větší části to bylo krásně jetelné.

Seveřan

Nakonec jsem musel snížit své nároky, přestal jsem hledat jídlo a prosil alespoň za vodu. Na mapách jsem si v Bítově našel pítko, super! Jenže ouha. Ukázalo se, že za čistou vodu se platí a karty to pítko rozhodne nebralo. Bítovští – palec dolů.

Projížděl jsem kolem pár obchodů, ale otvíračka byla vždycky tak za půl nebo celou hodinu. To by byla ztráta času. U Nových Mlýnů jsem přebrodil Želetavku a dál jel bez ponožek. Rozhodl jsem se, že si je nasadím, až objevím zdroj vody. To se mi naštěstí podařilo hned v další vesnici, kde byla pumpa.

Zda je voda pitná jsem neřešil a spoléhal na to, že lidé dobré víry mají na světě štěstí. Pojedl jsem poslední zásoby, a to mě kdosi předjížděl. Kdo to mohl být???? Tomáš? Do teplého počasí jsem si udělal ionťák a vyrazil do Rakouska.

Když jsem dorazil do dvoumetrových kopřiv, které nám naštěstí armáda jižanů prošlapala, dojel jsem Petra Tichého. Jeho náskok z CPčka jsem umazal hodně rychle. Myslel jsem, že chvilku pojedeme spolu, ale asi na tom nebyl dobře, protože jsem mu bez větší námahy zmizel v kopci. A dál jsem ho už jaktěživ neviděl. Jednu z posledních možností socializace jsem totálně prokaučoval.

Na špici

O Rakousku jsem slyšel strašidelné povídačky, jak je to tam zlé. Nic extra těžkého jsem ovšem nezaznamenal. Možná to bylo tím, že ten obrovský krpál nahoru jsem jel dolů.

Jakmile jsem dorazil do Písečné, mohl jsem doplnit zásoby. Hodoval jsem na pudinku, mandarinkách, zmrzlině i rybí majonéze. Dokoupil jsem plněné bagety, housky i tyčkové zákusky. Opět jsem se cítil silný a připravený jet dál.

Co teď ale? Prvně v životě jsem se na Mílích ocitl na třetím místě! A pořád jsem se cítil dobře. Mělo vůbec cenu zkoušet dohánět vedoucí dvojci? Náskok měli obrovský, na CP3 to bylo 11 hodin a zatím se každé CPčko zvyšoval. Od jižanů jsem zase slyšel různé zkazky i časy, kdy, kde projížděli. Někteří se dušovali, že jezdí do kopců jako dva tanky, jiní zas, že mám máknout, protože vypadají, že v další zatáčce zkolabují.

Nemělo cenu najednou tahat šílené watty. Věděl jsem, že jenom na nohy je nedoženu. Míle jsou ale dlouhý závod, stát se může cokoliv a jedenáctihodinový náskok klidně zmizí mávnutím kouzelného proutku. Rozhodně jsem jim to nechtěl udělat jednodušší a v nejmenším jsem nepolevil.

Ukázalo se, že mě čeká poměrně pohodový úsek, bez tlačení i velkých kopců. Ve Slavonicích jsem narazil na mílařské fanoušky, což mi dalo důležitý impuls. Občas je těžké se pořád soustředit na cestu a taková nečekaná setkání člověka vždycky dobře probudí.

Sežrán zaživa

Jižani po cestě pomalu řídli. Vždycky jsem byl rád, když vyjeli z nějakého rozcestí, protože jsem nemusel hledat cestu. Navíc jsem se mohl řídit pravidlem, že trasa je tam, kde to vypadá, jako by se tam prohnalo divoké stádo.

S Tatianou, jižankou, jsem měl dokonce zapózoval na společné foto, asi privilegium horních míst 😁 Z České Kanady jsem se pomalu dostával do oblasti tisíců rybníků – Třeboňska. Pořád to vypadalo podezřele jednoduše. Nejsevernější bod Rakouska se v ničem nepodobal nejsevernějšímu bodu Česka, takže jsem ho profičel.

Byl jsem docela rád, že jsem na kole a ne pěšky. Když jsem se jedenkrát chtěl zastavit u romantického rybníku, abych si snědl svačinu, málem mě zaživa sežrali komáři. Mílařský smrad by se měl nabírat do pipet a mohl by sloužit jako jejich vábička. Asi mi ale udělali dobrou službu, protože jsem si jídlo snědl při cestě a ušetřil jsem čas.

Ta nekonečná placka mě tak umořila, že jsem se začal těšit na kopce! Všechny cesty vypadaly stejně, rybník vedle rybníka. Ještě že na mě nešlo spaní. Na ten nedostatek spánku jsem si rychle zvykl.

Dobří lidé

V Chlumu jsem nutně potřeboval doplnit zásoby. Město bylo hodně čilé a nechtělo se mi nechávat kolo před velkým obchoďákem. Tyčinky jsem ještě měl, tak jsem si řekl, že si objednám něco s sebou. Objednal jsem si dva burgery. Nejdřív jsem je dostal v úhledných krabičkách, ale pána jsem požádal o zabalení do alobalu. Moc netvářil, že to bude celé mokré, ale moje typicky mílařské přání splnil. A zas jsem udělal chybu, měl jsem si dát tři!

Projel jsem mezi zámeckými zahradami a zmizel mezi dalšími rybníky.

Po pár hodinách jsem všechno vypil a sháněl vodu. Bodří jižané mi pověděli, že na trase je nějaký fanoušek závodu a nabízí pitivo. To se mi skvěle hodilo. Bohužel zprávy o něm i o vzdálenosti, kde je, se lišily. Jednou byl na louce. Jednou u rybníka. Až jsem narazil na jižana na fatbiku, který o něm vůbec nevěděl. Vydal jsem se hledat náhradní zdroj.

Někde za Újezdem jsem požádal slečnu v zahrádkářské kolonii, jestli by mi nenatočila vodu. Říkala, že je ze studny, ale že jí nikdy nic nebylo. Ubezpečil jsem ji, že za poslední týden pil z tolika míst, že takhle voda bude jedna z těch lepších.

Cyklistům hrozí smrt

Začalo se smrákat. Jezdil jsem po singlech kolem řeky, ale naštěstí to i ve tmě s trochou opatrností šlo. Na jedné ze silnic jsem narazil na nepříjemné překvapení. Sanitka a sražený cyklista. Nejnebezpečnější místo na Mílích nejsou sjezdy, ale silnice.

Závěr dne byl výživný. V noci jsem potkal poslední dva Mílaře na kole. Chtěl jsem dojet ještě na Kleť, ale varovali mě, jaká to je prasárna. Nemluvně o singletracku podél Vltavy. Musel jsem to stejně zkusit.

Když jsem vjížděl na cestu, zarazila mě cedule, že cyklistům hrozí smrt. To vás rozhodně nemotivuje. Ale mám pocit, že když Mílař někde uzří trasu, jede tam za všech okolností. A kdyby byla v cestě brána pekelná, bude do ní bušit a dožadovat se vstupu.

Zlatým hřebem večera bylo bloudění. Nějak se mi podařilo sjet z cesty a jel jsem přes louky. Pořád jsem si myslel, že jedu správně. Pak jsem zaplul znovu do lesa, ale moje pěšina úplně zmizela. Ok, řekl jsem si a začal se vracet zpátky. Ale já nemohl přijít na to, jak se z toho lesa dostat!

Byla úplná tma a všude byly takové keřové stromky, které bych možná podlezl, ale s kolem bych se rozhodně neprodral. Normálně jsem se ztratil. Věděl jsem, že východ je blízko, ale prostě jsem ho nemohl najít. Nakonec jsem se uklidnil a díky záznamu v navigaci se dostal zpět. Sláva. Napojil jsem se zpět na červenou a pokračoval dál. Na Kleť jsem ale zapomenul. Zítra je ostatně taky den.

Spal jsem pod Dívčím kamenem. Na noc jsem si chtěl sníst půlku burgeru. Zmizel ve mně celý. Na snídani mi toho sice moc nezbylo, ale nemohl jsem odolat. Za dnešek jsem ujel skoro 240 kilometrů, což je na Mílích můj rekord. Bez té jihočeské placky by se mi to určitě nepodařilo.

Spánek? Dvě hodiny!