1000 Miles Adventure 2021
Den #4 Jak jsem se trhnul

Všechna rána byla podezřele teplá. Toto nebylo výjimkou. Nestalo se mi, že bych se ve spacáku zasekl a nemohl vstát. Naopak! V Krkonoších jsem se vzbudil ještě před budíkem. A co v takové chvíli dělat? Oslavit to a jet!

Zvolil jsem strategickou polohu v půlce kopce, takže na mě nepadalo nížinové chladno a rychle jsem se zahřál výjezdem. Cítil jsem se jako zkušený harcovník.

Krkonoše mají převýšení klasicky nadrozměrné a překonání tolika výškových metrů obnášelo nejedno tlačení. Jelo se až na Výrovku. Tam už foukal studený vítr a nebylo tam ani živáčka. Snažil jsem se jezdit jen ve vestě, abych se zbytečně nepotil v nepromokavém oblečení.

Na sjezd do Pece už jsem si radši bundu vzal. Ta léta nešetrného užívání se už na ní podepsala, že mi z ní odpadávaly kusy membrány. Chtěl jsem od ní už poslední Míle a pak už mi bude jen strašit ve skříni pro strýčka příhodu.

Míle hledají Superstar

Bylo ještě brzo ráno, takže jsem intenzivně přemýšlel, kde schrastit něco k snědku. Po sekané z CPčka už dávno nebylo ani památky a dál to s obchody nevypadalo vůbec růžově.

Odhodlal jsem se k nejdelší zajížďce na závodě (600 metrů) a na blind zkusil benzínku. Na mapách nebyl údaj o otevírací době. Ale vyšlo mi to naprosto perfektně, měla otevřeno už asi 15 minut. Byla plná baget, sendvičů a dalších dobrot. Předzásobil jsem se tak, abych mohl dojet až na konec světa…

Kolem osmé jsem překročil hranice a ocitl se a polské straně Krkonoš. Kromě okamžiku, kdy jsem se málem zaryl do písku, to byla celkem poklidná jízda. Baterie se mi ve sluchátkách už vybyla a jelikož jsem neměl nabíjecí kabel, zpíval jsem si sám. Moje nejoblíbenější hitovky byly: „***ka z kopce“ a „***ka do kopce“ Prostě jsem si to užíval.

Nemohl jsem si odpustit ani: „Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl…“ Pak jsem trávil hodiny filozofickými úvahami, že Míle vlastně mají směry dva a cíle taky…

Ve sjezdu do Žacléře jsem se poprvé z kola vysypal. Naštěstí jsem padal v nízké rychlosti a do měkkého – do kopřiv. Jestli platí, že šlehnutí kopřiv léčí, tak bych mohl zdraví rozdávat. Každý den jsem byl vyšlehaný jak holka na Velikonoce.

Proklínané Polsko

Jedna z mála fotek, co jsem cvakul. Krása na pohled

Na nejbližší lavičce jsem si sedl, abych se najedl a trochu opečoval nohy.

Do Adršpachu se jelo ze západu úplně jinou trasou než z východu a moc jsem nevěděl, co očekávat. Technické singly na hranicích se rozhodně neobjížděly! A krásně vyježděné závodníky z Trilogy.

Co mi ale v paměti utkvělo nejvíce, byla frekventovaná silnice, kde mě auta míjela v těsné blízkosti, a kde jsem se reálně bál, že mě někdo trefí. Do Adršpachu jsem se ale dostal ve zdraví a pokračoval dál. Zvedla se tu v okolí zvláštní zima, že jsem se musel přioblékat, ale na déšť to naštěstí nevypadalo.

V Teplicích nad Metují jsem stavěl ve větších potravinách. Zase se mi podařilo všechno sníst a potřeboval jsem nějaký povzbuzovák, co mě v nočních hodinách dostane až do Petrovic. Ještě jsem zkusil u místního vietnamce sehnat nabíjecí USB kabel, ale bez úspěchu. Byla to ztráta času. Slyšel jsem nějaké ódy na místní pekárnu, ale bohužel se mi opět nepodařilo najít. Tak snad příště.

Rozloučil jsem se s dvěma mílaři, se kterými jsem se potkával prakticky neustále už od Hřenska a bylo to naposledy, co jsem je viděl. Dál už jsem se vydal na sólo únik. I když v tu chvíli jsem o tom nevěděl.

Broumovskou bylo ze západní strany celkem jednoduché a bez ztráty kytičky jsem pokračoval až do Polska. Žádná pohraniční stráž mi neblokovala vstup, takže jsem projel bez problémů. Dřív jsem se tohoto nejdelšího polského úseku obával (však s ním všichni straší), ale letos jsem ho měl zhruba za 2 hodiny projetý a nebylo moc co řešit.

Padá mlha, něco si přej

Už mi zbývaly jenom Orličky. Letos byly nějaké přetrasované, a rozhodně to nebyla taková pohoda, jakou jsem očekával. Jelo se přímo přes Velkou Deštnou po všech možných i nemožných pěšinkách, které se daly objevit. Pořád jsem se točil v podivných serpentýnách a vůbec jsem netušil, kudy jedu. Výhledy prakticky žádné a jen se nade mnou ohýbaly smrky.

A bylo ještě hůř. Se začátkem noci se snesla tak hustá mlha, že jsem neviděl skoro ani na krok. Některé cesty jsem jel jen na dobrou víru, že tam nebude žádná velká překážka. Rozhodně to zpomalilo můj postup a začal jsem se obávat, jestli vůbec do těch Petrovic dorazím. A jestli mě tam bude ještě někdo čekat!

Co jsem ale mohl dělat jiného než šlapat dál? Navigaci jsem už bezpodmínečně potřebovat nabít! A správný kabel jsem neměl. Poslední úsek naštěstí svištěl dost rychle, a i ta nepříjemná mlha mi zmizela. Věděl jsem, že to dám!

Poslední obtížný úsek byl singl podél Orlice. Tam mi hrozilo akutní zřícení do rozbouřených vod, a i za dne jsem tam jezdil maximálně opatrně. Takhle za noci jsem nechtěl nic riskovat a radši šel pěšo. I tak mi jedna noha zmizela v díře a málem jsem zahučel dolů.

Neočekávaná setkání

Pak se stalo něco, co kompletně změnilo celý závod. Někdo mě dojížděl. Myslel jsem, že to je někdo z dvojce, kterou jsem opustil v Teplicích. Mžoural jsem čelovkou … to je přece Milan Hanyk!

„Co tady děláš?“ Nevěřil jsem vlastním očím. Na CPčku jsem slyšel, že je osamocen vepředu a jede klasicky mimozemské bomby. Začal mi vyprávět příběh, který nemá být vyprávěn a v tu chvíli jsem mu vlastně ani nerozuměl. O obrovském neštěstí. O nezmáčknutém tlačítku. O chybějícím záznamu trasy. O návratu vlakem. O tichém oddílu, který nebyl tak úplně tichý…

Chvilku jsme se tam bavili, jako by hodiny závodu přestaly běžet, marnili čas a vyprávěli si zážitky. Po dvaceti minutách, kdy mi začala být zima, jsme konečně vyrazili. V Petrovicích nás už Mirek (Díky!!!!!) očekával. Dostal totiž údaje k trackerům a tak přesně věděl, kde jsme.

Jakmile jsme dorazili, spustil se déšť. Milan nejdříve mluvil o tom, že pojede celou noc, aby dorazil na CP2 (trochu mě to hecovalo, abych jel taky, ale byla by to pěkná blbost a rozhodně bych mu nestačil a na CP2 dorazil zdechlý a v pozdním ránu). Déšť ale všechny plány překazil.

S Mirkem jsme poseděli déle, než by se na závodní tempo slušelo, ale vlastně jsem byl rád, že mohu trochu zpomalit. Závodního ducha smyl déšť. Ani se spaním jsme tolik nespěchali. Umyli se, zalezli do spacáků a plánovali zítřek.

Jakmile zaznělo „Dobrou noc“, Milan okamžitě usnul a hlasitě oddechoval. Já jsem pomalu nedokázal oka zamhouřit. Vypadalo to na krátký spánek. Budík jsme si nastavili na čtvrtou.

Poprvé mi došlo, že to nemám vůbec špatně rozjeté. Déšť za námi vytvoří díru a já se už třásl na závodníky, co byli kousek před námi…