1000 Miles Adventure 2021
Den #3 Jak jsem jel zmordovanými lesy

Byl jsem dost unavený. Budík neměl žádnou šanci, zvonil do lesa a budil nebohá zvířátka. Se mnou to absolutně nehlo. Ještě že mi automaticky za 10 minut zvonil znovu, jinak bych tam vyspával až do aleluja. Z nás tří jsem vyrážel první.

Štěstí mi přálo a kořeny přes noc trochu oschly. Díky světlu se na nich dokonce dalo jezdit, i když můj zadek nadskakoval jako na dálnici D1. Z těžké ranní krize mě nedokázala dostat ani žvýkačka ani muzika.

Ve Starých Křečanech se na mě konečně usmálo štěstí. Našel jsem obchod! První normální obchod s normálním jídlem. Napakoval jsem se tolik, že jsem půlku jídla musel vyházet, protože se mi nevešlo do kapes.

Posilnil jsem se jogurtovým nápojem a s o něco lepší náladou pokračoval dál. Před Krásnou Lípou byl sjezd dvoumetrovými kopřivami a plevelem. Přemýšlel jsem, jestli to už takhle prošlapané bylo nebo mi cestu prosekali první závodníci. Konečně se vyplatilo nebýt v čele.

Sauron by v Lužických horách klidně vykoval jeden prsten

Nohám to už docela jelo, ale Lužické hory byly tentokrát neobvykle výživné. Lesáci naprosto zdemolovali větší část cest. Všude klacky, stromy, bahno, sotva se v tom dalo jezdit. Občas jsem musel jet volným terénem, protože to bylo rychlejší než po cestě. Opravdu smutný pohled. Před Luží jsem ještě dostal telefonické info, že nás čeká další objížďka. Tentokrát přímo na trase probíhala těžba.

Sjeli jsme se ve třech a založili dočasnou mílařskou skupinu. Když nás zastavila páska a zrovna padající strom, našel jsem na mapách nejbližší rozumnou objížďku. Byla dlouhá jak kráva, rozbitým sjezdem dolů a asfaltem nahoru. Dobrých 20 minut. Když jsem se díval na záznamy ostatních, tak často profičeli skrz. Lesáci jim prý vyhrožovali, že dostanou po čuni.

Na Šestce jsem se osvěžil u studánky, protože začalo být nesnesitelné vedro. Do CPčko to už ale byl jenom kousíček. Ještě jsem musel překonat Sedlecký Špičák. Jel jsem kolem sedla Popovi skály, kde jsem loni točil everesting. O vzpomínky nebyla nouze.

Ze Špičáku dolů to byl naprostý masakr. Když jsem se na CP později dozvěděl, že to někdo sjel, nevěřil jsem vlastním uším. Nějaký smolař v tom marastu navíc ztratil rohlík a kus vysočiny.

Peklo na zemi

V Hrádku jsem si skočil do místního JIPu pro zásoby. Bagetka nebyla k mání tak jsem šel po závinech a po buchtách. A nabral i pořádný ranec vazelíny. Sice jsem mílařskému kolegovi záviděl špagety, ale na luxus jsem neměl čas. Zmizel ve mně nanuk (nelízal jsem, kousal jsem) a zbytek oběda jsem přikusoval za cesty. Čekal mě dlouhý úsek bez stromů a v tom největším teple, tak jsem se ještě polil kojeneckou vodou, co mi zbyla.

Asi jsem se na teploměr neměl dívat. Atakoval 34 °C. Bylo to asi poprvé, kdy jsem nenadával na protivítr. Příjemně osvěžoval. Pekelná výheň mi nedala nic zadarmo. Z Albrechtic jsem si dával závod se skupinou dvou turistů. Kluk to měl očividně na háku a holka s ním šla od pohledu naposledy.

Jsem zvyklý, že závěry před CPčky jsou … výživné. A ten tenhle rozhodně nebyl výjimkou. Začalo to technickou zelenou, kterou jsem v opačném směru projížděl na 400 Ultra. Dneska mi to ale vůbec nešlo a neměl jsem dostatek psychických sil, abych se soustředil na překonávání překážek. Tlačil jsem.

A ten sjezd … všude samé větve a ani jsem pořádně nemohl najít cestu. Jak jsem se blížil dolů, dostal jsem další nášup větví a další stromy od lesáků. Děkujeme, že se staráte, aby trasa 1000 Miles nebyla jednoduchá a každým rokem byla obtížnější.

Karta se obrací

Nevěděl jsem, na jakém místě jsem na CP dorazil. Snažil jsem se nesledovat vůbec nic, ani web, ani pořadí, vlastně ani počasí. Prostě jsem jel, co šlo a čekal, co trasa přinese. Sám jsem se odhadoval na nějaké 20. místo, protože pocitově mi to vůbec nešlo.

Nicméně jsem tušil, že na CP1 se to otáčí. Přede mnou se otevíraly Jizerky, Krkonoše a Orlické hory a ty mi vždycky šly. Nejsou tak technicky náročné a jen z dobré nálady budu valit jak drak. Navíc se blížil podvečer, kdy mi to jezdí nejlépe.

Nikam jsem se nehnal a mezi spřízněnými dušemi strávil skoro hodinu. Dostal jsem nohy z treter. Dal si meloun. Dal si housku. Dal si sekanou. Dal jsem si okurku. Prostě všechno, co se na stole válelo. Už mi chutnalo, a to bylo dobré znamení. Chvíli po mě dorazil i Honza Kopků, ale vypadal dost zničeně. Rozhodně zničeněji než já, protože plánoval delší odpočinek.

V 17:21 jsem vyrazil do další etapy se sekanou v chlebu. Můj cíl bylo dorazit až do Špindlu. Zapnul jsem sluchátka, pustil jsem hudbu a rubal asfaltku na Smrk. Zároveň jsem si pečlivě počítal, jestli mi vystačí nabitá navigace až do Petrovic. Z CPčka jsem vyjížděl na 80 %, ale pro jistotu jsem chvíli dobíjel i z dynama. V Polsku by to nemělo moc drncat a budu držet slušnou rychlost.

Pod noční oblohou

Polsko bylo podle očekávání rychlé. Dokonce jsem předjel jednu holku na elektrokole. A brzy jsem sjel do Harrachova. Mířil jsem k zakleté benzínce, která je asi 300 metrů od trasy a nemá obsluhu. Když jsem tu stavěl v rámci 400 Ultra, nešlo platit kartou. Proto jsem letos jenom kvůli ní bral rezervní drobáky. Jaké bylo překvapení, když byl automat už zcela rozbitý a jediná možnost, jak vybrat dobroty, by byla použít ostrý kámen.

Zplakal jsem nad výdělkem. Rozsvítil jsem světlo a stoupal kolem Mumlavského vodopádu až na Voseckou boudu. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem ani jednou nesesedl z kola a poctivě jsem si to vyšlapal až nahoru. Ten 30z převodník se tisíckrát vyplácel. Větší placku bych už nechtěl.

Od Boudy až k rozcestí u Čtyř pánů jsme měli zakázanou jízdu na kole. Byla z toho zhruba půlhodinová procházka pod hvězdami na kamenité cestě. Moje kufry plakaly. Můj zadek oslavoval.

Pak už to byl více méně sešup do Špindlu. Okolo půlnoci tam nebylo moc co dělat, takže jsem pokračoval do dalšího stoupání. Zastavil jsem se u prvního přístřešku, na který jsem narazil. Před bouřkou by mě sice neochránil, ale žádnou jsem neočekával. Trochu to tam foukalo, ale spoléhal jsem na svůj Cumulus X-lite, který mě zatím nikdy nezradil a vždycky udržel v teple.

Spánek? Vešel jsem se do čtyř hodin.

Za hezké fotky díky Anně Kopkové.