1000 Miles Adventure 2021, den #1 – Jak mi čarovný tuplák zaklel nohy

Za ty roky na Mílích jsem napsal doslova stohy těchto reportů. Doufám, že vás dokáží pobavit, poučit, a hlavně že se u nich nebudete nudit. Proč to říkám? Tohle je 36. díl a občas mám pocit, že je to jen o tom, kam jsem dojel, kde jsem jedl a kde jsem spal. Když je ale zábavné sledovat ty tupě zírající tečky na mapě, musí být zábavné i toto. A vy alespoň budete vědět, co ta tečka, kterou jste sledovali, celé ty dny dělala.

Letošní ročník byl velmi specifický a už se nebude nikdy opakovat (doufejme). Letos mělo konečně dojít k otevření trasy 2020 mil, která se pyšnila heslem „tam a zase zpátky“. Naprostá zhovadilost, do které se mohou pustit jen šílení mezi šílenými. Proto jsme se na ni všichni tolik těšili. Všechno vypadala sluníčkově až do osudového dne…

Několik dní před startem zpřísnila Slovenská vláda pohyb na hranicích a na neočkované jedince byla uvalena karanténa. Já jsem první dávku už měl. Bylo mi jasné, že cestování bez očkování bude problém a že s tím se vyhnu většině problémů. Termíny jsem měl spočítané tak, že v den startu mi začne „třítýdenní naběhnutí ochrany“ a po Mílích stihnu druhou dávku. Nedovedu si představit, že bych někde po cestě řešil testy. Bohužel třetina startujících očkování neměla a organizátoři se nakonec rozhodli, že na Slovensko se nepojede a budeme kroužil kolem Česka. S tím padla i trasa 2020 mil.

Tak kam?

Ještě při cestě na start do Hranic u Aše jsem nevěděl, jaký pojedu závod. Balíčky do Sedlice i Františkova jsem měl poslané, i na medvědy jsem byl připravený. Mílaři ve vlaku si ještě sepisovali zákazy na Slovensku. Když v 19.00, 20 hodin před startem závodu, přišlo rozhodnutí, že se pojede jen v Česku, papírky mohli zase zahodit.

Byl jsem zklamaný? Ano. Možná jsem byl v koutku duše i trochu rád, protože jsem si vůbec nebyl jistý, jestli bych tak dlouhou trasu zvládl. Vždyť delší než třídenní závod jsem jel naposledy před dvěma lety a kdo ví, jestli bych se závoděním v prvních dnech totálně neodrovnal. Vydrželo by to vůbec moje tělo?

Nemělo ovšem cenu spílat a nadávat. Realita byla taková, jaká byla. Proto jsem z kola odmontoval zvoneček na medvědy a snažil se hlavu přenastavit na polovičky vzdálenost. Věděl jsem, že jakmile projedu pod obloukem, všechno tohle opadne a mým jediným průvodcem bude růžová čára v navigaci.

V rámci předzávodního tréninku jsem se vyspal 10 kilometrů od hranic. Rok jsem venku nespal a sotva jsem si pamatoval, kterou stranou se spacáku leze.

V neděli jsem si dal pizzu a dělal poslední úpravy na kole. Že jsem na to šel trochu hopem jsem měl zjistit až za pár dní. K tomu se ale jistě dostaneme…

Hurá na trať

V 15.00 jsme slavnostně vystartovali. Asi se nestíhalo, takže se nekonala tradiční kontrola povinné výbavy … ne že bych něco neměl. Zařadil jsem se někam k přední části startovního pole, protože při objíždění nejzápadnějšího bodu hrozilo akutní zašpuntování. Navíc nás tam byly téměř tři stovky.

@annakopkovacommercial

Posted by 1000 Miles Adventure on Sunday, July 4, 2021

Ani jsem si nevšiml, kde se rozdělila trasa, ale všichni závodníci už měli ten správný severský pohled v očích. Držel jsem si svoje watty a za nikoho jsem se nevěšel, abych měl svoje tempo.

Postupně se nám rozpršelo, a to bylo jasné, že ani tento ročník nebude patřit mezi suchary. Oblékl jsem vestu a pádil s ostatními. Ještě před Skalnou mě předjel Milan Hanyk, když doslova letěl ze sjezdu. Myslel jsem, že ho vidím naposledy…

Časy se mění

Do Kraslic jsem dorazil v půl osmé a úplně jsem se zhrozil. Vietnamec zavřel. Jeho skromný obchůdek se stal lapačem prachu. Kde si teď koupím kolu? Kde si koupím banán? Dal jsem za vděk stánku rychlého občerstvení a krom džusu si objednal párek v rohlíku. Na můj dotaz, jestli by se nenašel i banán, kroutili hlavou.

Při stoupání na Špičák jsem ukusoval párek a v hned v nultý den jsem se stihl pokydat kečupem. Utřel jsem si ruce do kalhot a jal se psát (ne)povinnou SMS.

Ve výjezdu jsem předjel Radka Novotného. To se jen tak často nestává. Radek obvykle buší do pedálů obrovskou silou a kadence je pro něj cizí slovo. Asi měl krizi.

Moje spotřeba vody je neuvěřitelná, a proto jsem ještě u Fisherovi studánky (první kopec za Kraslicemi) doplnil vodu.

Čaroděj ze země piv

Za Přebuzí mě čekal nepříjemný úsek v PP Jelení vrch. Povrch byl mokrý, technicky náročný. Několikrát jsem dal nohu do potoka a mokré nohy byly to poslední, co jsem na startu chtěl.

Už byla tma, takže pod osvětleným mostem za Božím Darem jsem provedl strategické přeskupení. Natáhl jsem nepromokavé ponožky, abych si nezničil chodidla a vytáhl bundu, protože začala krušná zima. Na Klínovci jsem narazil na neočekávanou podporu a dozvěděl jsem se zcela novou informace – v Kofole není kofein! Proto mi to nikdy nejelo! Porosil jsem o Pepsi a sjížděl dolů po singletracku.

Za neočekávanou podporu jsem byl rád, protože na rozdíl od loňska nebyla v Kovářské otevřená hospoda dlouho do noci. Přivítal mě jen místní dlouhodobý požívač chmeleného moku s půllitrem. Nevím či to bylo jeho pokřikováním, ale něco mi doslova zaklelo nohy. I když jsem letos startovat na dvou závodech, kde jsem vydržel šlapat 30 hodin, ten den mi nohy už po 10 hodinách silně protestovaly.

Když to nejde, tak to nejde. Ačkoliv jsem měl jet v plánu celou noc a věděl jsem, že mi to rozbije celý plán, zalehl jsem na autobusové zastávce v Nové Vsi. Už jsem ji měl z loňska vyčíhnutou. Čekala mě hodina a půl spánku a moře kilometrů přede mnou.

Za foto díky Anna Kopková

Strava Zobrazit akvivitu

V sérii „1000 Miles 2021“

Napsal:

Michal Ozogán

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *